ÚVOD ÚVOD
 ČLÁNKY ČLÁNKY
 FOTOGRAFIE FOTOGRAFIE
 PUBLIKACE PUBLIKACE
 KONTAKT KONTAKT
 ODKAZY ODKAZY
Články




New Jersey, 1998 / 2003

03.02.2007 17:06

New Jersey, USA
Psáno pro knihu S rybářským prutem do světa, nakladatelství FRAUS
Rybaření je v USA velmi populární a tomu odpovídá i široká nabídka revírů přístupných veřejnosti i poměrně kvalitní systém zarybňování státních revírů. Stát New Jersey má bohatou rybářskou tradici jak komerčního, tak sportovního rybolovu. Pobřeží se táhne v délce 127 mil od Raritan Bay na severu pod New Yorkem až po mys Cape May na jihu, který vytváří slavná řeka Delaware. Tato řeka pramení v Catskillských horách a byla v 19.století kolébkou amerického muškaření.
Naši přátelé z New Jersey nejsou žádní velcí rybáři, ostatně jako většina Američanů rybaří o dovolené a občas si zajedou na moře nebo na duháky na jezera. Přijeli jsme za nimi oslavit společně příchod nového tisíciletí a projevili přání zajet si zarybařit na moře.
Kamarád Lou jezdí pravidelně každých 14 dnů do přístavu Bogan´s Basin v Brielle, odkud 360 dnů v roce ráno o půl deváté odjíždí loď na osmihodinovou vyjížďku za lidovou cenu 45$ na osobu, která obsahuje i potřebné množství nástrah. Nemusí se nic objednávat předem, loď pojme až 50 rybářů a v případě většího zájmu jsou k dispozici další lodě.
Nastupujeme na palubu, Lou a jeho syn Frank mají vlastní vybavení, my si půjčujeme za 5$ dvoumetrový plný laminát s multiplikátorem. V porovnání s evropskými kutry je loď Paramount větší, dlouhá 30 metrů, má prostornou kajutu s barem, lavicemi a stoly. Bar je vybaven pro rychlé občerstvení účelným sortimentem jídel a nápojů a lze zde dokoupit i návazce s háčky a olůvka pro případ jejich utržení. Vzhledem k tomu, že je 30. prosince, fouká studený vítr a je minus 8°C, oceňujeme pohodlí kajuty a pozorujeme cestou na otevřený oceán okolní mola s kotvícími loděmi. Je zde i mnoho sportovních lodí určených pro Big Game Fishing, který se zde provozuje od května do října. Američtí rybáři jsou velmi milí a družní, jsou ochotni kdykoliv vám pomoci. Je nepsaným pravidlem, že se na lodi vybírá 5$ na osobu, které pak vyhraje rybář, který během vyjížďky ulovil největší rybu.
Konečně po půlhodině dorazíme na první loviště, kapitán s posádku srovnávají loď po větru a vypouštějí loď postupně na dvě kotvy na dlouhých lanech. Jakmile je loď stabilně zakotvena, ozve se siréna a začíná lov. Bereme si kelímky s nařezanými proužky masa škeblí a nastražujeme tuto odolnou nástrahu na háčky. Montáž je jednoduchá – průběžné 50ti gramové olůvko a dva návazce s černě lakovanými háčky velikosti 1/0. Odhazujeme asi 10 metrů od lodě a necháme nástrahu klesat do hloubky. Odhadem jsme asi na hloubce 15 metrů. Na lodi je nás celkem asi 20 a už přichází první záběry a zdolávání. Loví se především tresky – tmavá, merlan a jednoskvrnná ( Cod, Whiting a Haddock ), pražmy a pražmani ( porgies ), černý okoun ( Seebass, Blackfish, Tautog ), mník mořský (Ling ), úhoř mořský ( Conger ) a žraloci. Je potřeba striktně dodržovat míry ryb, Američané jsou v tomto směru nekompromisní. Hájeny jsou téměř všechny duhy žraloků a jeseterů. Po půlhodině záběry ustávají, posádka zvedá kotvy a kapitán vede loď na další loviště. Ohříváme se v kajutě a objednáváme si horkou kávu. Lou, Frank a já jsme na tom dobře, ale kamarád Tomáš začíná trochu blednout, velké vlny dělají své, a tak nemá ani pomyšlení na něco k jídlu.
Přijíždíme na další místo, scénář se opakuje a Tomáš si vylepšuje náladu metrovým žralokem černoploutvým, kterého po vyháčkování vrací do moře. Chytáme malé černé okouny a tresky merlan, občas někdo chytne mníka nebo úhoře. Zima zalézá za nehty i když máme rukavice a tak oceňujeme, že si můžeme ohřát ruce na horní trubce zábradlí, do které je pumpována horká voda – skvělý vynález.
Světla ubývá, odpoledne se pomalu chýlí ke konci a kotvíme na posledním místě. Tato zastávka je zřejmě vybrána tak, aby to bylo nejlepší místo celého dne, ulovíme každý ještě tucet pěkných merlanů a už siréna houká konec lovu. Zvedáme kotvy a využíváme obvyklého servisu, kdy vám posádka za 5$ očistí a vyvrhne ryby, a tak si vezete domů jen čisté filety. Cenu za největší rybu získal conger délky 95 cm, ostatní ryby, včetně tresek byly do 60 cm. Pobřežní partie Atlantiku v New Jersey jsou poměrně mělké a členitost dna a hloubku lze srovnávat spíše s Baltem a určitě nedosahují kvality norských fjordů.
Další den začíná padat sníh a během 20ti hodin ho napadne 45 centimetrů. Silnice jsou neprůjezdné, a tak zkoušíme štěstí na zamrzlém jezeře, pod domem našich přátel, kde smějí lovit jen majitelé okolních nemovitostí a nevztahuje se na ně nutnost státní licence. Údajně tam mají být duháci, okounci černí ( Smallmouth Bass ) a slunečnice. Vyvrtáme několik dírek a zkoušíme zvedat mušky napodobující patentky a pakomáry. Všudypřítomné slunečnice berou celkem ochotně, ale větší ryba se neukáže.
Proto druhý den jedeme na jezírko v parku u městečka Verona, na internetu jsme si našli, že je jedním z 24 jezer ve státě New Jersey, kde se koncem listopadu nasazují duháci pro zimní lov na dírkách. Po cestě se stavujeme v obchodě se sportovními potřebami pro licenci a nástrahu na duháky, což jsou mražené malé krevety. Na druhý pokus nacházíme jezírko schované v zasněženém bukovém lese a zkoušíme chytit nějaké duháky. Ze začátku máme opět záběry jen od slunečnic, které jsou v těchto menších jezírkách přemnoženy, ale nakonec se dočkáme a chytíme 2 duháky nad zákonnou míru 11 inch.
Během letní návštěvy New Jersey jsme zajeli do Cape May, které je tradičním letoviskem newyorčanů již od 19. století. Protože rybaření je nejčastějším aktivitou pro zpestření dovolené, je nabídka možností velmi široká.
V okolí je mnoho jezer s obstojnými stavy okounka pstruhového, duháka i amerických štik. U Cape May ústí do Atlantiku velká řeka Delaware proslavená velmi dobrým stavem amerického candáta ( Walleye ).
Mnoho rybářů loví z pláží s použitím klasických surfových prutů zabodnutých kolmo do písku. Používají přirozené nástrahy a jejich nejčastějšími úlovky jsou platýsi, kambaly a pražmy. Častým úlovkem jsou i malí žraloci, z nich je ale většina hájena a nebo nedosahuje zákonné míry. Na pláže přijíždějí rybáři se svými off-roady vpředu vybavenými masivními držáky na surfové pruty, které transportují vcelku a je mají i držák pro velký přenosný chladicí box. Tyto boxy bývají však většinou plnější, když se jede na ryby a veze se nezbytná hora jídla, nápojů a živých nástrah, než když se tam po zkonzumování tohoto obsahu uloží pár malých platýsů.
Hodně ryb je i v přístavech, viděli jsme během horkého letního odpoledne rybáře, který nachytal na červy několik úhořů pod kotvícími jachtami.
Většina návštěvníků ale zamíří na moře; Američané mají rádi kompletní servis včetně zapůjčení rybářského náčiní, nástrah a zpravidla i občerstvení. Pro běžného návštěvníka jsou organizovány vyjížďky pro chytání ze dna – Deep Sea Fishing, ale lze si najmout i velmi kvalitní lodě pro trolling – Big Game Fishing. V letním období je populárním způsobem lovu „Chumming“, kdy se chytá v pachové stopě z hrubě rozemletých ryb, kdy se „chum“ v pravidelných intervalech vyhazuje za jedoucí lodí. Uloví se především mořčáci, smuhy a žraloci.
Od května se loví smuhy ( Weakfish ), zjara a na podzim je sezóna mořčáka pruhovaného ( Stripped Bass ). Platýs bradavičnatý se loví od května do října (Summer Flounder, Fluke), mořčák chutný ( Black Sea Bass) stejně jako několik druhů pražem a pražmanů ( porgies ). Sezóna lufary dravé ( Bluefish ) je od května do listopadu. Žraloci mako a modří se loví od května do července, kdy začíná sezóna zlaka nachového ( Mahi-mahi, Doplhin), palamidy dlouhoústé ( Wahoo ) a španělské makrely; koncem srpna pak začíná lov tuňáka obecného (Bluefin Tuna ) s vrcholem sezóny v září.
Velkou příležitostí ulovit pro nás exotické ryby jsou dolní úseky větších řek, např. Raritan River, D&R Canal a Passaic River, kde jsou dobré stavy nejpopulárnější americké ryby okounka pstruhového (Largemouth Bass ) a žije zde i několik druhů sumečků – sumeček tečkovaný ( Channel Catfish ), sumeček namodralý ( White Catfish ) a u nás známý sumeček americký ( Brown Bullhead). V řekách, jezerech a přehradách lze dále chytit 5 druhů slunečnic ( Bluegill, Redbreast Sunfish, Pumpkinseed Sunfish, White a Black Crappie ), amerického candáta ( Walleye ) a severoamerické štiky ( Muskallunge a Chain Pickerel aj. ). Zarybňovací plány jsou veřejně přístupné na internetu a obsahují místní ceněné sportovní ryby.
Informace o možnostech rybaření jsou snadno dostupné přes internet. Základní webovou stránkou pro rybáře je www.state.nj.us/dep/fgw/, kde jsou souhrnné informace NJ Departement of Environmental Protection resp. Division of Fish & Wildlife. Lze zde nalézt základní i podrobné informace o předpisech, nasazování ryb, statistikách úlovků, o sladkovodních revírech i mořském rybaření, licencích, lze si zde stáhnout bulletin „New Jersey Fishing & Wildlife Digest“, kde můžete v dostatečném předstihu nastudovat vše potřebné před cestou. Další dobrá adresa je www.fishingreportnow.com. Pak už je jenom krok ke komerčním webovým stránkám pro mořské rybaření, jsou to např.: www.fishing.injersey.com, www.fish-nj.com nebo www.njfishing.com.
Licenci potřebnou pro sladkovodní rybaření lze koupit doslova na každém kroku, třeba i v obchodních domech Kmart a Wal-Mart. Na rozdíl např. od Aljašky se zde nevyžaduje státní licence pro lov na moři. Informace a licence o sladkovodním rybaření na řekách, jezerech a přehradách lze získat i v obchodem s rybářským vybavením, v jejichž blízkosti ( na americké poměry ) jsou vždy nějaké revíry.
Kvalita revíru nemusí odpovídat nutně ceně licence, na většinu revírů postačuje pouze státní licence ( dvoudenní licence za 9$, týdenní za 19,50$ ), na muškařských revírech patřících ke slavným soukromým lodge v povodí řeky Delaware zaplatíte za týden i stovky $.
I ceny pro mořské rybaření jsou dvojí; nízké ceny zaplatíte za systém „Join to us“ nebo též „Share fishing“, kde se připojíte ke společnosti na větších lodích, zpravidla se jedná o 20 až 40 lovících. V letní sezóně jsou např. v Cape May pořádány 4-, 6- a 8-hodinové vyjížďky na rybaření v ceně od 35$. Na druhé straně pronájem lodě pro 4 až 6 rybářů na 6 hodin na lov ze dna stojí od 450$, vyjížďka na mořské muškaření od 800$ a nejdražší jsou dvoudenní vyjížďky na mečouny v ceně přes 2000$. Tyto ceny jsou přizpůsobeny kupní síle okolí New Yorku a rozhodně je nesrovnatelně levnější a zpravidla i úspěšnější zajet si na mečouny a plachetníky do slavných lovišť Karibiku nebo Indického oceánu.




Rakousko – Korutany 2005 (Austria – Carinthia 2005)

03.02.2007 17:03

Rakousko – Korutany 2005

Psáno pro knihu S rybářským prutem do světa, nakladatelství FRAUS

Rakousko má pro českého rybáře hned dvě velké výhody: k nejlepším revírům je to pár hodin jízdy autem a díky rozumné legislativě jsou spolu se Slovinskem rybářsky nejkvalitnějšími zeměmi střední Evropy.
Na sklonku léta jsme zavítali do oblasti jižních Korutan, které dnes díky Evropské unii vytvářejí spolu s přilehlou oblastí Slovinska přirozený a historicky osvědčený region. Naplánovali jsme vedle letní dovolené u Kloppeinerského jezera, které je považováno za nejlepší rakouské jezero na koupání a rodinnou dovolenou, i muškaření na řece Vellach.
Přivítalo nás krásné letní počasí s teplotami okolo 28°C, a tak jsme se těšili na večerní lov pstruhů na chrostíky. Ráno jsme zajeli na obecní úřad do Sittersdorfu pro povolenky. Koupil jsem si týdenní povolenku s možností volby 3 dnů rybaření podle vlastního uvážení. Místní rybářský řád je zaměřen především na ochranu ryb, takže v celém revíru se smí jenom muškařit a v posledních letech se klade zvýšený důraz na ochranu lipana, který je v tomto revíru ohrožen kormorány. Okolní jezera jsou velmi hluboká a stejně jako přehrada na řece Drau, do které se Vellach vlévá, poskytují dlouho do zimy útočiště kormoránům. Jakmile stojaté vody zamrznou, kormoráni pustoší okolní pstruhové řeky a zejména lipan se stává jejich snadnou kořistí.
V ceně týdenní povolenky je jedna známka na označení ryby ve velikosti 30 až 40 cm, kterou si rybář může ponechat. Na další ryby, které si chcete ponechat, si musí rybář koupit více známek. Povolenka platí na 29 kilometrů křišťálově čisté podhorské řeky Vellach a jejich přítoků Ebriach a Tögernbach, který v horní části protéká divokou soutěskou Trögerner Klamm.
Při studiu místního rybářského řádu mne trochu pobaví sebevědomá pasáž, ve které se píše, že si lovící může ponechat pstruhy velikosti od 30 do 40 cm a nad 60 cm. No uvidíme druhý den ráno, dnes už se budeme jenom koupat v jezeře. Cestou se stavujeme u jednoho ze silničních mostků, které přetínají řeku. Pod dřevěným mostem je polorozbořený jez vytvořený z velkých balvanů. Voda je velmi čistá a v poledním slunci není vidět ani pstroužka. Podjezí vybíhá do dvou ramen a tím hlubším brodí po proudu muškař a trpělivě prochytává nymfou protější břeh. Po chvilce přisekává a už vodí rybu. Ryba je zřejmě trochu větší, trvá to skoro deset minut, než se mu ji podaří navést na mělčinu a vylovit rukou. Sešel jsem mezitím po písečné kose co nejblíže, abych rybu mohl vyfotografovat. Rybář vypíná háček, ukazuje nám štíhlého půlmetrového duháka a pouští jej do rodného živlu.
Rozhodl jsem se, že ráno začnu na středním toku, kde je asi čtyřkilometrový úsek pro lov metodou „chyť a pusť“ a kde jsme včera viděli úspěšného rybáře. Z hlavní silnice jsem odbočil podle zelené šipky se symbolem ryby označujícím muškařský revír a bez bloudění projel lesem k řece. Jsem odhadem asi 2 kilomery nad silničním mostkem. Počasí se však proti včerejšku výrazně změnilo a začalo drobně pršet. Řeka je v těchto místech bez výrazných překážek a tak jsem se rozhodl pro lov na streamer, který bývá ráno nejúspěšnější. Navázal jsem jako koncovou mušku černý Wooly Bugger s wolframovou hlavičkou a na přívěs to samé, ale v barvě zaječí ouško se zlatou hlavičkou, obě mušky na háčku velikosti 6. V té čisté vodě jsem použil clearku intermediální šňůru a pomalu prochytával po proudu slibné partie. Prošel jsem bez záběru asi 500 metrů poměrně mělkého nadjezí a stále jsem nemohl odhadnout, zda jsem si ryby poplašil nebo tam nejsou. Konečně přicházím k jezu a nahazuji mušky do zpěněné vody pod hranou jezu. Nahazuji jednou, dvakrát a teprve až na potřetí mám krátký důrazný záběr, který mi vytrhne šňůru z prstů, takže zásek zřejmě nesedí a po několika vteřinách se ryba vypíná.
Postupuji k hlubokému tahu na konci vývařiště jezu, nahazuji mušky až skoro na protější břeh, pomalu je přitahuji přes proud a když se šňůra jakoby mimochodem zastavuje, pro jistotu přiseknu. Ne, není to vázka, ryba rychle projíždí vývařištěm dolů a opět nahoru, už to trvá snad 5 minut a pořád ji nevidím. Ryba nemá ale kam zajet, a tak nakonec krásný štíhlý duhák s velkými neporušenými ploutvemi vzdává boj a lehá si na bok. Zakotvuji ho za větším balvanem, vytahuji fotoaparát, pořizuji několik snímků, pak mu naměřím poctivých 63 centimetrů a lehce uvolňuji háček bez protihrotu. Duhák chvíli váhá a pak pomalu odplouvá do hlubiny tůně. V duchu se omlouvám místnímu rybářskému sdružení, že jsem nevěřil na velikost zdejších pstruhů. Pomalu postupuji dál a prochytávám pečlivě každé příhodné místo. Nahazuji pod kmeny a kořeny vývratů, kterých je po jarních povodních v řece plno. Vytvářejí velké tůně jejichž hloubku odhaduji na 4 metry. Na dně vidím obrovské ryby, voda jim samozřejmě přidává na velikosti, ale i tak je to impozantní pohled. Má to však jednu chybu, i když přidávám zátěž, nedaří se mi dostat mušky dostatečně hluboko. Měním návazec za slabší a delší, navazuji 3 nymfy s wolframovou hlavičkou, ale přesto nymfy proplouvají z dosahu těch velkých stínů. Brodím na protější břeh, abych měl k rybám blíže, zkouším to další půlhodinu, ale ryby nereagují.
Opět převazuji a vracím se k osvědčené kombinaci streamerů. Déšť se mění v liják,ruce mi tuhnou chledem, přesto během dalších 2 hodin zdolávám ještě asi 10 ryb, z nichž ještě 2 mají nad půl metru, ale stále jen samí duháci. Voda začíná mírně stoupat, je čas na návrat, odhaduji vzdálenost od výchozího bodu na 4 kilometry. Zpáteční cesta mladým hustým lesem, kde nebyla žádná stezka, mi zabrala skoro půldruhé hodiny.
Déšť se kupodivu usadil jen v horách, u jezera svítilo slunce a panovala letní poklidná pohoda. Klidná hladina Kloppeinerského jezera se občas zavlní útokem dravce z hlubiny. Místní rybáři krouží na dřevěných veslicích v táhlých osmičkách a prochytávají zlomovou hranu dna. Východní břeh jezera se láme asi po 30 metrech do hloubky čtyřiceti metrů. Za lodí táhnou mrtvou rybku na systému, ale bez úspěchu, v tom parnu se není co divit. Začíná být nesnesitelné dusno, párkrát zahřmí a už nás žene od vody bouřka, která sestoupila z hor.
Okolo páté odpoledne už zase sedím v autě, hustě prší, a tak nepojedu daleko. Zastavuji na dolním úseku revíru, asi 3 kilometry nad ústím Vellachu do řeky Drau. Řeka je zde široká asi 25 metrů s mnoha ostrůvky a bočními rameny. Hladina se po celodenním dešti zvedla asi o půl metru a voda se trochu přikalila spraší. Rozhoduji se pro lov na krátkou nymfu, protože tento úsek má spíše lipanový charakter. Navazuji postupně různé nymfy včetně pestrých bobšů, prohledávám hluboké i mělké partie, ale chytám jen duháčky okolo 20 centimetrů. Řeka dále stoupá, stále prší, a tak nečekám ani do setmění a balím. Představa, že se ryby večer zvednou, je nereálná.
Když se vrátím na naši přepychovou základnu, zjišťuji nedopatřením, že manželka přečetla už druhou knihu o pěti stech stránkách. Pravila bez otázky, že jestli ta dovolená bude pokračovat tímto tempem, tak buď zhyne koncenzuální nudou nebo přečte dalších sto knih této opakující se dějové úrovně. Bůh ochraňuj ženy rybářů, kteří si společnou dovolenou pletou s rybářským výletem.
V noci prší i v údolí, ale ráno se probouzíme do azurové oblohy. Jedu opět k řece, hladina je asi o metr vyšší, barva vody světle šedá, ani nevytahuji prut a nechávám si vycházku na další den.
Domlouvám se v loděnici na zapůjčení lodi, nemám sice vláčecí prut, ale chtěl bych zkusit chytit na streamer nějakou štiku v okolí leknínových polí a přes den jsem viděl okolo břehů slídit samotářské velké tlouště. Okolo šesté hodiny se odpolední slunce schovává za kopce, a tak vesluji ke strmým břehům, které spadají do jezera a větve buků se dotýkají téměř hladiny. Je bezvětří a tak se mi daří nahazovat suchou mušku těsně ke konci splývajících větví, kde se občas zavlní nějaká ryba. Voda je velmi čistá a s polarizačními brýlemi vidím pěkně pod vodu, je to ale na škodu, protože zasekávám dřív než tloušť stačil uchopit moji mušku. Vesluji dál a vidím stín ryby, která je těsně pod hranou přístavního můstku. Nahazuji mušku co nejblíže rybě, ale ta se zřejmě poplašila a schovala se dále pod ponton. Nechávám mušku pomalu klesat a když za ni popotáhnu, přichází jemný záběr. Na konci vlasce se třepe okounek jako dlaň. Zanechávám tlouště jejich osudu, zřejmě v té čisté vodě je jejich ulovení náhoda a vesluji k leknínovému poli za štikami. Navazuji štíhlý bílý streamer a nahazuji do okének mezi listy. Občas se hladina zavlní, nelze poznat, zda jsou to dravci nebo se tu prohánějí kapři. Postupně ulovím tři okouny okolo 25 centimetrů a nakonec se mi podaří ulovit jednu čtyřiceticentimetrovou štičku.
Už je skoro tma, a tak vesluji zpět do loděnice. Chvíli ještě sedím na břehu se správcem loděnice a bavíme se o rybách. Teď v létě je to s dravci špatné, ale na protějším, západním břehu se loví pěkní kapři. Mám prý přijet po polovině září, kdy začínají štiky opravdu brát. On ale chodí raději lovit na Kleinsee, kde jsou krásní candáti.
Následující ráno už zase brodím ve střední části revíru. Voda je stále vyšší, ale už je skoro čistá. Navázal jsem si večer ještě těžší nymfy a streamery, abych v rychlém proudu dostal mušky blíž ke dnu. Tentokrát jdu proti proudu a nahazuji do míst, kde spadá proud do úplavů. Konečně chytám několik lipanů mezi 30 a 40 centimetry. Ulovení pstruzi jsou jen do 30 centimetrů, ale lovím i dost potočáků. V hlubokých tůních vidím opět velké ryby, ale dostat k nim mušku se stále mi nedaří.
Slunce opět pálí, z okolních promáčených lesů stoupá pára a je nesnesitelné vlhké dusno, a tak okolo 10té dopoledne končím. Voda stále klesá, vše vsázím na další den – náš poslední den na Vellachu.
Poslední ráno jedu trochu vodě naproti a začínám v horní části revíru pod lázeňským městečkem Bad Eisenkappel, kde je předpoklad, že voda bude už zase na normálu. Pod soutokem s levostranným přítokem Ebriach je hájený úsek, který končí soutěskou s velkými balvany a krásnými tůněmi. Dále po proudu se říčka rozšiřuje na 10 až 15 metrů. Navazuji osvědčenou kombinaci černého a hnědavého streamera a z každé tůně chytám dva až tři pstruhy. Konečně zasekávám velkého potočáka, ten první má asi 45 centimetrů, tomu druhému naměřím dokonce 53 centimetrů. Ulovil jsem je z hluboké tůně, kde jsem viděl alespoň 20 ryb. Nejdříve jsem chytil několik menších pstruhů a ani jejich zdolávání ty větší nepoplašilo. Chytal jsem proti vodě a krásně jsem viděl, jak se ten půlmetrový potočák po mušce otočil. Všechny zdejší ryby jsou velmi světlé, štíhlé a v dobré kondici, potočáci mají nevýrazné červené tečky. Jejich zbarvení plně odpovídá barvě světlého štěrkového dna.
Postupuji pomalu po proudu střídavě nahazuji, zdolávám, fotografuji a pouštím krásné ryby, čas letí a je poledne.
Při krátkém obědě v Café Zuzi se seznamuji s majitelem panem Walterem Piroutzem, který je i místním znalcem a oficiálním rybářským průvodcem. Líčím mu své zážitky a chválím krásné ryby, které mají v revíru. Potvrzuje mi, že nasazují především potočáky a duháky z vlastních svazových líhní a průměrná délka násady je 25 centimetrů, takže ryby, které jsou v lovné velikosti, měly dost času vyrůst a přizpůsobit se novému prostředí. Doporučuje mi střední úsek potoka Ebriach, který je z rybářského hlediska nejvděčnější a pak horní úsek v rokli Trögerner Klamm, kam téměř nikdo nechodí, protože rybařina se tam mění spíše v horolezecký výkon. Ten, kdo si dá ale tu námahu a projde roklí hluboko zaříznutou v horském terénu, je odměněn úlovky divokých horských potočáků.
Loučím se s Walterem a přejíždím na střední úsek Ebriachu, abych otestoval potok, který mi byl vylíčen jako ráj muškařů. Potok Ebriach je ve střední části 6 až 8 metrů široký. Má poměrně rychlý spád, který je mírněn řadou stupňů a jízků. Silnice kopíruje zákruty potoka a celý úsek je velice dobře přístupný. Pomalu brodím po proudu a prochytávám pečlivě vhodná stanoviště. Je to neuvěřitelné, ale na každém vhodném stanovišti mám záběr. Za každým větším kamenem čeká pstruh a pod stupni a jízky jich čeká vždy několik. Zdolávám krásné pstruhy, průměr je okolo 30 centimetrů, ale občas chytím potočáka ke 40 centimetrům. Duháků je v potoce o poznání méně než v řece, jsou ale velmi temperamentní a při zdolávání vyskakují vysoko nad vodu. Navazuji postupně nymfy, mokré i suché mušky a pstruzi reagují v čisté vodě velmi ochotně, jen je třeba nabízet nástrahy na větší vzdálenost, v mělčí vodě potoka lze pstruhy snadno vyplašit. Jak se blížím k ústí potoka do řeky Vellach, tak se údolí i potok zužuje, zrychluje se proud a jeho hloubka se zvětšuje. Nedaří se mi dostat mušku ke dnu a nemám záběry. Náhle se údolí opět rozevírá a spád potoka se uklidňuje v nadjezí starého dřevěného mlýna. Mlýnský náhon je už zřejmě léta neudržovaný a je zarostlý nálety buků a olší. Pod jejich kořeny jsou hluboké úplavy, kde na mne musí čekat nějaký pěkný pstruh. Nahazuji mušku až téměř na hranu stavidla a pomalými přískoky vedu streamer proti proudu. Asi po třech metrech cítím v prutu jemné ťuknutí a tak zasekávám potažením šňůry. Ryba visí na konci návazce a snaží se uniknout po proudu pod zbytky mlýnského kola a dál do vodopádu. Tam ji nemůžu pustit, a tak zabrzdím naviják palcem na hranu cívky a čekám, zda osmnáctka, na které je streamer uvázán, vydrží. Pstruh tluče hlavou do štěrku, zřejmě je to potočák, protože se stále drží dna a nevyskakuje. Pomalu, po centimetrech se mi daří získat zpět šňůru do navijáku a asi po deseti minutách je velký potočák na mělčině a pomalu si lehá na bok. Přikládám k němu ve vodě prut a podle značky měřím 56 centimetrů. Je to opět štíhlý horský krasavec, pomalu ho rozdýchávám, je po boji hodně vyčerpaný, ale za pár minut je už opět v dobré kondici. Uvolňuji ruku z kořene ocasní ploutve a ryba se vrací majestátně po proudu na své stanoviště.
Čas při lovu běží rychleji než ve skutečnosti, a tak se vracím do reálu a koukám na hodinky. Vybrodím a rychle zpět k autu, abych stihl ještě za světla prozkoumat rokli.
Jedu po silnici, která se stále zužuje a je stále strmější. Rokle je přírodní rezervací a cesta k ní končí parkovištěm, pak je závora a dále už se musí jenom pěšky. Potok teče někde hluboko pod silnicí, jdu ještě po silnici asi kilometr nad parkoviště a pak opouštím cestu a slaňuji asi padesát výškových metrů k balvanitému korytu potoka. Terén je opravdu velice neschůdný a voda si prodírá cestu mezi obřími balvany, jejichž průměr je okolo tří metrů. Balvanité úseky se střídají s úzkými kaňony, na jejichž dně jsou táhlé tůně. Místy se voda jakoby ztrácí, aby se opět za další skalkou objevila. Jdu tentokrát proti proudu a snažím se nahazovat do vtoku hlubokých prohlubní. Na návazci mám uvázanou jenom jednu velkou černou nymfu s wolframovou hlavou na háčku č. 8. Zřejmě se pohybuji mezi kameny jako slon v porcelánu, protože jsem stále bez záběru. Pstruzi tu musí být, protože jen blázen může chodit rybařit pravidelně do těchto míst. Konečně v jedné tůni mám záběr a po chvíli zdolávám potočáka asi 30 centimetrů dlouhého. Je trochu zavalitější než pstruzi ze spodních partií a má také celkově tmavší barvu a více velkých černých teček.
Údolí se mezi tím zahalilo do přítmí, citelně se ochladilo,nahazuji naposled mušku a pak šplhám zpět do prudkého svahu, abych se dostal zpět na úroveň cesty. Na parkoviště se dostávám až za tmy a po 14 hodinách lovu téměř necítím tělo.
Vracím se opuštěnými serpentinami do údolí a opravuji si unáhlený úsudek o tomto revíru po prvních dvou dnech lovu. Dnes to byl pro mne po dlouhé době krásný zážitek na prvotřídně zarybněné řece v čisté alpské krajině a navíc jsem za tři dny chytání potkal jen dva rybáře.

1) Praktické cestovní informace o dané zemi atd.
Rakousko a Slovinsko jsou země orientované na turistiku a nabídka ubytovacích a stravovacích služeb je na vysoké úrovni a v různých cenových úrovních.
Korutanské rybářského sdružení má dlouholetou spolupráci se slovinskými kolegy a je možno během týdne rybařit střídavě na obou stranách hranice. Sedmidenní povolenka pro vody mimopstruhové stojí 70 € a pro vody pstruhové 210 €.
Vedle toho lze koupit běžné denní a týdenní povolenky; cena mimopstruhové povolenky začíná od 10 € a pstruhové od 40 €. Tato nabídka povolenek umožňuje zajímavé kombinace rybaření na jezerech a na řece. Revír Kleinsee byl několikrát označen za nejlepší stojatou vodu Rakouska pro lov dravců, Klopeiner See a Turnersee jsou větší a hlubší a mají také velmi slušné stavy dravců i kaprů.
Okolní hotely nabízejí třídenní a týdenní paušály, které zahrnují ubytování, polopenzi, pronájem dřevěné veslice ( motory jsou na těchto jezerech zakázány ), licenci a zamražení úlovků. Vedle klasického lovu dravců na plavanou a položenou je zde velice populární lov z veslice, za kterou jsou taženy mrtvé rybky na paternosteru. V poslední době se zde začíná provozovat lov dravců muškařským prutem, ve velmi čisté vodě jezer je pomalu vedený streamer velice úspěšnou nástrahou.
Velmi dobře je zarybněna i přehrada na řece Drau, ale od května do konce září bývá voda přikalena z tajícího sněhu a ledovců.
O Korutanech získáte informace na webových stránkách: www.suedkaertnen.info, www.fishn2.net, www.kleinsee.at a www.klopeinersee.com.
Průvodcem po revíru Vellach je pan Walter Piroutz, Bad Eisenkappel, Café Zuzi, které je na pravém břehu pod soutokem Vellachu a Ebriachu, tel.: 04238 / 363.
Stejně jako v jižních Korutanech i v ostatních horských a podhorských oblastech je nepřeberné množství prvotřídních pstruhových revírů. Pravidlem je, že k místním hotelům patří úseky řek, potoků a jezer, na kterých smí většinou lovit je hoteloví hosté. Paušály jsou opět třídenní nebo týdenní, na větší toky lze koupit i denní povolenky pro rybáře, kteří nejsou hosty přilehlých hotelů. Na většině revírů se chytá jen na jednu mušku bez protihrou a systémem „chyť a pusť“. Ceny se pohybují podle kvality revíru, ubytování a podle sezóny. Třídenní paušál stojí od 180 € a
týdenní od 360 €.
Informace o rybaření v Rakousku lze objednat v Rakouském informačním středisku v Praze, nebo přímo v Rakousku na adrese Hauptstrasse 203, 9210 Pörtschach, Austria. Zdarma dostanete katalog „Fischwasser Österreich“. Obdobné informace o revírech v jednotlivých regionech najdete na webových stránkách www.fischwasser.com

2)Ryby
Na pstruhových vodách se setkáte s pstruhem obecným, a to oběma formami – potoční a jezerní. Další domácí rybou je zde lipan podhorní a vysazuje se dále pstruh duhový americký a siven americký.
Na mimopstruhových vodách najdete stejné ryby jako v České republice, navíc se tu lze častěji setkat s jeseterem malým, síhy a okounkem pstruhovým.

3)Vybavení a nářadí
Univerzálním muškařským prutem je devítistopý prut třídy 5 až 6 s plovoucí a intermediální šňůrou. Výběr mušek je stejný jako u nás. Pro brodění jsou vhodné body s filcovou podrážkou nebo ještě lépe s kovovými hroty, protože některé řeky mají hodně kluzké kamenité dno.
Na mimopstruhových vodách se loví všemi způsoby, a tak využijete nářadí, na které chytáte doma. S jemnější přívlačí můžete být velmi úspěšní, většina rybářů, které jsem viděl lovit, používala v extrémně čisté vodě zdejších jezer příliš silné vlasce a nevhodné nástrahy. Na mnoha jezerech lze používat belly boat, vlastní lodě však nejsou zpravidla povoleny.

4)Můj názor
Jiří Voráček,
muškař a obchodník s rybářskými potřebami.
V posledních letech jsem několikrát rybařil ve vodách Horního Rakouska na revírech v okolí Salzburgu a Bad Ischl: na řekách Ischler Traun, Ischler Ache a Goiserer Traun. Jsou to překrásné čisté řeky v podhůří Alp, kde si s velkou pravděpodobností ulovíte lipana padesátku. O velké pstruhy potoční zde není nouze, každý rok se chytí několik ryb nad 4 kilogramy. Občasným úlovkem zejména na Ischler Ache bývá jezerní pstruh. Rezervace povolenek a ostatní služby jsou na vysoké úrovni a vše funguje naprosto spolehlivě.




Štiky ve Västerviku 1998 (Pikes of Västervik 1998)

03.02.2007 16:55

Po dobrých zkušenostech s letním lovem štik ve stockholmských šérech a po loňské návštěvě šérů v oblasti Vasterviku jsme pro letošní rybářskou dovolenou zvolili právě tuto oblast, která je zařazena mezi prestižní revíry TOP 10 Sweden. Vloni začátkem října jsme zde chytali po jednom odpoledni a dopoledni. Po oba půldny jsme měli průvodce, ale vzhledem k loňskému velmi teplému létu byly štiky většinou ještě na volném moři a tak jsme jich ulovili poměrně málo, zato jsme nachytali pěkné okouny. Nicméně na obdobných typech stanovišť, která nám vloni ukázal věhlasný rybářský průvodce pan Forsberg, jsme si našli štiky i letos.
Tento revír jsme si zvolili proto, že jsme chtěli lovit štiky muškařením z belly boatů. Množství ostrovů a ostrůvků, mělké i hluboké zátoky, množství terénních zlomů, porosty vodních rostlin, možnost i za silného větru najít závětří jsou přednosti tohoto revíru. Ubytování v kempu Lysinsbadet na okraji města Vastervik je mimo hlavní sezónu vyhovující. V době prázdnin od 8.6. do 15.8. je však tento pravděpodobně největší camp ve Švédsku pro našince hledajícího klidné prostředí příliš velký a hlučný. K dispozici jsou dostatečně velké lodě se čtzřtaktním motorem o výkonu 15 koní, takže ani za silného větru nejsou problémy s přesunem přes velké plochy s většími vlnami. Do tohoto člunu jsme se pohodlně vešli ve třech i s jedním U-boatem a jedním belly boatem.
První den jsme se dostali k vodě v poledne, ale ještě bez lodi, a tak jsme chytali z ostrůvků u kempu, které jsou spojeny lávkami pro pěší. Počasí bylo ideální, lehce pod mrakem, občasné přeháňky a mírný větřík. Vláčeli jsme Rapaly a velké štikové streamery. Místa, která jsme obsáhli, byla příliš mělká, a tak jsme chytili jen dvě malé štiky a muškařením, po přechodu na malé nymfy, i slušné množství malých okounů, plotic a jednoho sledě. V 17 hodin jsme si vyzvedli loď a hned vyrazili do blízké zátoky, kde jsme vloni nachytali velké okouny, a kde jsou i dobrá místa na štiky. Chytali jsme až do soumraku, ale záběry se nedostavily.

Druhý den jsme se vypravili na místa poblíž kempu, která nám ukázal průvodce, střídali jsme nástrahy a štikové streamery – ale stále bez záběru. Na oběd jsme zakotvili do hlubší zátoky chráněné větrem. Vystoupil jsem na břeh a prohledával okolí velkých kamenů a trsů vodních rostlin a pak to přišlo. Na každý druhý hod záběr a na každém vhodném stanovišti několik štik. Štiky braly zcela upřímně potápivou 11 cm modrostříbrnou Rapalu. Po obědě jsme zátoku prochytali a štiky opět preferovaly napodobeniny sledě – velký štikový streamer vázaný z bílé králičí srsti se světle modrou a červenou kombinací. V oblasti Vasterviku platí zásada „Chyť a pusť nebo sněz“, a tak jsme ten den zabili dvě štiky ve velikosti 70 cm, které byly chyceny tak hluboko, že je přes všechnu snahu nebylo možno pustit zpět. Den se vydařil, celkem jsme chytili 22 štik, jen velikost nás plně neuspokojila, největší měla 84 cm.
Třetí den jsme prochytali opět známá místa, záběrů bylo dost a tak jsme vyzkoušeli i nová místa. S naprostou pravidelností byly štiky zalehlé v porostech a bylo s podivem, že útočily na naše nástrahy, protože většina štik přitažených k lodi v poslední fázi zdolávání ze sebe vyvrhovala množství sleďů. Ten den jsme zkusili také chytat sledě po vzoru místních rybářů. V tuto dobu se celé rodiny věnují tomuto lovu, kdy sledi v ohromných hejnech vjíždějí do mělčích zátok ke tření. Ryby se zdržují na hloubce 8 až 15 m a místní je chytají na malé lesklé nymfy a nebo jen na holé lesklé háčky uvázané v počtu 3 až 6 na krátkých postranních návazcích systémem „Hegene“. Po dopadu na dno sledi okamžitě zaútočí a většinou se nemusí ani nástrahou potřepávat. Místní rybáři tak pořídí zásobu ryb, které konzervují většinou naložením do sladkokyselého nálevu s koprem – někomu to prý chutná, ale náš zavináč je mnohem lepší.
Zkoušeli jsme je chytat i s muškařským vybavením z driftující lodi, ale i přes použití zatížených nymf, broků na návazci a při použití superpotápivých šňůr jsme se nedostali do dostatečné hloubky. S vláčecím vybavením s koncovým olůvkem byly naše zlatohlavé nymfy na háčku č. 14 naprosto neodolatelné.
K večeru se začalo vyjasňovat, vítr zcela utichl a tak jsme další den chtěli vyzkoušet muškaření z belly boatů. Vybrali jsme si mělčí zátoku a začali ji prochytávat od hlubšího ústí směrem k mělčím partiím s rákosovým porostem. Používali jsme 9´ pruty s intermediate šňůrou č.9, vlasec 0,25 mm a po špatných zkušenostech se ztrátou štiky na kevlarovém návazci jsme se vrátili k osvědčenému materiálu – kovové lanko potažené vinylem. Z belly boatu se nahazují poměrně velké mušky o poznání hůře než ze člunu, ale vzhledem k tomu, že ryby nelze tak snadno poplašit, kratší hody tolik nevadí. Štiky braly o poznání hůře než den před tím a po 11. hodině přestaly úplně. Za dopoledne jsme měli ve dvou asi 15 záběrů, zdolali jsme 7 štik a shodujeme se, že zdolávání větších ryb z belly boatu je zážitek, který stojí za to.
Další dny se posunulo braní jen do ranních a večerních hodin. Přes den, kdy je slunce vysoko, štiky předvádějí neuvěřitelné divadlo, kdy sledují nástrahu až pod loď, kde vyčkávají a i při opětovném vedení nástrahy si ji zvědavě prohlížejí. Viditelnost do hloubky 5 m odhaluje dokonale místa, ze kterých jsme při zamračené obloze štiky bez problémů odchytávali. Pozorujeme štiky vyhřívající se mezi porosty v hloubce asi 2 m a je to podívaná, na kterou se nezapomíná.
Poslední den se blíží a všichni se shodujeme, že 5 dnů lovu je málo, a že díky ochraně revíru platným v oblasti Vasterviku zde bude toto množství dravých ryb i v příštích letech.
Neobjevili jsme velké okouny, pravděpodobně sledovali třoucí se sledě a nebo nebyli ještě sami vytřeni, nechytili jsme ani jednoho mořského pstruha a tak máme dost důvodů se vrátit „někdy příště“ a napsat nové kapitoly našich rybářských zážitků.

Psáno pro časopis Kajman 7/98






Aljaška 1997

03.02.2007 16:48

Aljaška

Když jsem se začal vážněji zabývat myšlenkou cesty na Aljašku, pochopil jsem při pohledu na mapu, že těch 14 dnů, které budu mít k dispozici, je zoufale krátká doba. Poznat místa, o kterých jsem četl v románech Jacka Londona ,  poznat nejznámější přírodní krásy  Aljašky a přitom stačit ještě chytit svého prvního královského lososa, to se zdálo při sestavování podrobnějšího plánu cesty téměř nemožné.
Cestu jsme naplánovali s manželkou na přelom měsíce června a července, kdy už bývá teplo a jsou nejdelší dny v roce, kdy slunce nezapadá  a kdy je ještě množství polárních komárů a muchniček snesitelné. Z hlediska trasy jsme vynechali jihozápadní oblast ostrovů ohraničenou městy Ketchikan, Sitka a Juneau i když návštěva Klondike Gold Rush National Parku by byla stejně zajímavá jako cesta přes Yukon a Dowson City do oblasti centrální Aljašky.
Vzhledem k tomu, že jsme si objednali obytný automobil, byla naše příprava z hlediska vybavení poměrně jednoduchá, běžné turistické oblečení, obvyklé fotografické vybavení na mé cesty ( Pentax 6×7 se čtyřmi objektivy, Nikon se dvěma zoomy a pár desítek filmů), rybářské vybavení – celkem pěkná hromádka věcí, ale váhový limit pro transatlantický let – 60 kg na osobu – se asi nedá překonat.
Trochu jsem si dělali starosti s délkou letu, čistého času 23 hodin se dvěma přestupy, celkem po letištích a v letadle asi 35 hodin. Let přes Atlantik probíhal celkem příjemně, ale když jsme se blížili k New Yorku začali jsme kroužit dokola a museli čekat, až přestane prudká letní bouřka. Pak už jsme měli zpoždění, pozdě jsme odlétali do Salt Lake City,  kde jsme už další letadlo nestihli a tak jsem museli přenocovat a čekat 20 hodin, než našli volný spoj přes Portland do Anchorage na Aljaškce. Organizace však byla výborná, po příletu jsme odjeli do půjčovny aut, kde na nás čekal náš objednaný obytný automobil a protože bylo asi 23 hodin, hned jsme zalehli a  usnuli, ačkoli jsme spali asi 500 m od přistávají dráhy.
Druhý den ráno nám předali auto, předvedli jak zacházet s topením, klimatizací, sprchou a WC a už jsme vyrazili, abychom nakoupili potraviny do prostorné americké lednice, která zřejmě nemůže opustit Američany ani na dovolené. Na Aljašce je vše podřízeno turistice, informace jsou přístupné a pokud to nestačí, rádi pomohou. Jenomže té jejich angličtině zas není tak moc rozumět, a tak je lepší sehnat si informace předem.
Prvním úkolem bylo chytit lososa, a tak vyrážíme na řeku Gulkana, kde vrcholí tak lososů královských, červených lososů sockeye a stříbřitých lososů coho. Po cestě několikrát zastavujeme, u silnice jsou často cedule se symbolem fotoaparátu, které označují místa s pěkným výhledem. Překvapuje nás  šíře říčních koryt, která musí během prudkého jarního tání pojmout obrovské množství vody. Teď už chápeme, proč je největší  aljašská řeka Yukon na mapě zakreslena tak tlustou čarou – její řečiště je místy široké přes 15 km.
Silnice je široká, jak se vzdalujeme hlavnímu městu oblasti Anchorage  ubývá aut, předepsaná rychlost 50 mil za hodinu je příjemná, protože kolem silnice je stále na co koukat , poprvé řídím auto s automatickou převodovkou a najednou už jsme na mostě přes Gulkanu a vidíme skupinu rybářů, jak stojí ve vodě a někteří z nich mají pruty ohnuté, jak zdolávají lososy. My jedeme ještě dál, hledáme samotu a na 141 míli je prý místo, které se nám bude líbit. Konečně parkujeme asi 50 m od silnice, je asi 10 hodin večer, ale slunce stále nepříjemně pálí. Připravuji si náčiní na ryby a žena se chystá dohnat dluh ve spaní. Od silnice vede stezka lesem, na jejím začátku je stolek s knihou, kde musí každý zapsat předpokládaný návrat, aby bylo možno v případě nutnosti zorganizovat záchrannou akci. Přece jen se pohybujeme v neobydlené oblasti, kde lze snadno zabloudit, setkat se s medvědem a nebo losí laní, která je v období, kdy vyvádí mladé, velmi nebezpečná. Řeka Gulkana je divoká, široká a křišťálově čistá a tak nedočkavě nahazuji. Celkem to ani dlouho netrvalo a chytil jsem pěkného lososa královského. Několik fotografií a putuje zpět do vody. Pomalu se blíží 1 hodina v  noci a slunce sice zapadá, ale jen se mírně zešeřilo.
Ráno vstávám asi v 5 hodin, slunce už je hodně vysoko a jdu chytit nějakého lososa k jídlu. Řeka je zřejmě plná lososů, opět to netrvá dlouho a jednoho vytahuji. Ryba váží asi 14 kg a při jejím kuchání mi krvácí srdce, protože vyhazuji odhadem  3 kg prvotřídních oranžových jiker, z kterých se vyrábí ten nejlepší kaviár. Odřezávám po aljašsku velkoryse dva velké filety masa a zbytek odhazuji do vody, zde je pravidlem, že zbytky ryb patří do vody a  slouží později jako základ potravy nově vylíhlé generaci lososů.
Startujeme směrem na sever k jezeru Paxson. Jezero je obrovské, jedeme kolem něj asi 25 mil až dorazíme do osady Paxson, kde je pošta, benzínová pumpa a motel, ještě asi 5 dalších domů a to je vše. Přesto je to spádové středisko oblasti asi 1500 km2. Nad osadou je řeka Gulkana úzká jen asi 15 m a vytéká z Summit Lake, které je ještě částečně zamrzlé. Zde pozorujeme obrovská hejna lososů sockeye, která sem každoročně táhnou do tření. Dál na sever jedeme přes Delta Junction okolo řeky Tanana, která je místy 7 km široká, má kalnou vodu od spraše  z  tajících ledovců. Míjime North Pole odkud pochází Santa Claus. Je to obrovská atrakce, a tak je zde vše podřízeno zábavě a kultu Santa Clause. Dále už projíždíme Fairbanks, dříve centrum zlatokopeckých výprav a dnes vojenské a kulturní centrum a jedeme k místu, kde končí asfaltové silnice u řeky Chatanika a dále už vedou jen prašné cesty přes věčně zmrzlou půdu. Je to zapomenutá řeka, kde je ohromné množství lipanů arktických, po hodině přestávám chytat, protože na každý hod mám rybu. Raději pozoruji bobry, daří se mi k nim přiblížit na 10 m, bohužel ve 2 hodiny v noci je přece jen málo světla na fotografování. Další dny jedeme k řece Chena, kde jsou horké prameny s léčivou vodou, jedeme se podívat do zlatého dolu Eldorádo a pak směrem na západ k Denali State Park s nejvyšší horou USA Mc. Kinley.
Zde zažíváme kuriózní příhodu  při táboření u jezera Otto Lake. Chytám v noci krásné pstruhy a naproti, u jinak liduprázdného jezera, stanují nějací lidé. Chytím pěkného pstruha, skáče z vody a najednou slyším česky: „Hele, von chyt´ rybu“. A tak jsem se seznámil s krajany, pstruha jsme si upekli a zapili třemi lahvemi vína. Svět je malý.
Z Denali jsme jeli na Kenaiský poloostrov, kde se odehrává 80% toho co se děje v centrální Aljašce, kde je také nejvíce turistů. Zrovna vrcholí tah lososů coho do Russian River a pod jejím ústím  do Kenai River stojí zástupy rybářů, pěkně rameno na rameni. Okolo řeky není možno nikde zaparkovat, všechna parkoviště jsou plná, a tak prcháme zase do divočiny. Je až s podivem proč všichni Američané, kteří přijedou na Aljašku, musí být na Kenaiském polostrově a u řeky Kenai.  O pár desítek mil dále nepotkáš živáčka.
Jedeme na jih přes překrásný Moos pass do Sewardu, který je vstupní branou do Kenai Fjords National Park. ale je znám i jako vyústění ropovodu Pipe Line; zde tankoval tanker Exon Valdes, který v 80.letech ztroskotal u břehů Aljašského zálivu a způsobil ekologickou katastrofu.
Druhý den nasedáme na loď a s lodi pozorujeme mořské vydry, lvouny, kosatky a keporkaky, orly, papuchalky a jiné arktické ptáky. Sledujeme impozantní divadlo sestupujícího ledovce. 300 metrů vysoká stěna se s ohlušujícím rachotem postupně odlamuje do moře, moře je pokryté kusy ledu a okolní teplota je okolo nuly.
Čas se nachyluje, vracíme se do Anchorage přes Indian River, kde je zajímavá osada zlatokopů. Pobyt je opravdu krátký, přesto jsme viděli podstatný kus Aljašky, najeli jsme 2 500 mil a díky výkonnému motoru a pohonu na všechna kola jsme se dostali i dost daleko z běžných asfaltových cest. Byli jsme překvapeni neskutečnou čistotou vzduchu s viditelností okolo 100 km, poměrně vysokými denními teplotami, kdy jsme se mohli každý den koupat v nějakém jezeru a nebo řece.
Aljaška je země, kam se člověk musí vrátit, je hodně míst, která jsme neviděli a řek, které jsme neprochytali…




Tännäs 2000

03.02.2007 16:45

Švédsko , Härjedalen, Tännäs

Horský kraj Härjedalen je také nazýván poslední divočinou v Evropě a lze jej srovnávat  s Aljaškou a nebo severní Kanadou. Härjedalen je horský kraj vystupující z tundry a nachází se tam nejjižnější soustava ledovcových jezer u městečka Tännäs a je zde i přírodní rezervace Rogen.
Oblast je přístupná silnicí do městečka Tännäs, které leží asi 580  km severozápadně od Stockholmu a je výchozím bodem pro výpravy rybářů, lovců a turistů  a vodáků. Z hlavní silnice vedou již jen štěrkové cesty, které jsou sjízdné většinou jen v letním období. Další pohyb je už možný jen pěšky nebo po soustavě jezer na kanojích. V Tännäs lze nakoupit většinu základních potravin a i vybavení pro lovce a rybáře. Jen s prodejem fotopotřeb a filmů je to špatné a je potřeba zásobit se předem a nebo ve větších městech cestou do Tännäs.
Kraj Härjedalen je je velmi řídce osídlený, v nižších polohách jsou smíšené lesy s borovicemi a břízami, které ve vyšších polohách přecházejí do bezlesé tundry s porosty borůvčí, brusinek, klikvy, morušek, mechů a lišejníků. Lze zde potkat soby, losy, pižmoně a srnčí, s medvědem se lze setkat jen vyjímečně. Orly a orlovce i mnoho druhů vodních ptáků lze pozorovat na každém kroku, oblast Rogen je významnou ptačí rezervací, kde hnízdí a přes kterou přetahuje celá řada vzácných druhů . Voda v řekách a jezerech je velmi čistá, lze ji bez úpravy pít. Jedinou nepříjemností je, stejně jako všude v severských zemích, věčná přítomnost muchniček a komárů.
Strávili jsme zde koncem srpna jeden týden v prestižním rybářském campu na břehu jezera Väster-Vattnan a rybařili jsme asi na třetině ze 60 jezer revíru Tännäs a na řekách Tännän a Mysklan. Zdejší aktivity plně ovlivňuje počasí , v první polovině týdne pršelo  s teplotami okolo 8 st. a sněhovými přeháňkami v horách. Při fotografování bez stativu bylo použití filmů s citlivostí 400 ASA nutností, protože nízká oblačnost dovolovala i přes poledne jen expozici 1/60 při cloně 4. Objektivy se zde využijí od širokoúhlých pro fotografování krajiny až po nejdelší ohniska potřebná pro fotografování plachých dravých ptáků.
V druhé polovině týdne se počasí vylepšilo a koncem týdně již byly krásně podzimní prosluněné dny. Roční období jsou zde mnohem kratší než u nás a během týdne podzim zbarvil listy bříz do žluta a tundra se začala zbarvovat do tónů červeně a hnědě.
V krajině jsou zajímavé zbytky suchých a ohořelých starých borovic, které zde zůstávají beze změny  po desítky let a přímo vybízejí k použití černobílých materiálů, které vhodně podtrhují kontrasty zdejší krajiny.
Vedle letních aktivit je zde velice významná předjarní sezóna – od konce února do dubna . Je zde ráj pro lovce, rybáře lovící na zamrzlých jezerech „na dírkách“ vyvrtaných v ledu, běh na lyžích, jízda na sněžných skůtrech a se psím spřežením patří neodmyslitelně k aktivitám pohybu v neporušené přírodě severu. V celé oblasti jsou pro pohyb na sněhu značené cesty, nicméně se doporučuje mít u sebe GPS a mobilní telefon pro přivolání rychlé pomoci v nenadálých situacích.  To ostatně platí i letních měsících, kdy nelze využít zimní značení, které často vede středem jezera nebo rašeliniště a pro pohyb v terénu je nutné použití kompasu a základní znalosti orientace.
Přes určitou náročnost na fyzickou kondici, při potřebě vhodného oblečení a vybavení stojí rozhodně za to kraj Härjedalen navštívit,  pobyt v neporušené a drsné přírodě je pro Středoevropana inspirativní.


Milan Wišo
12.09.2000 

Psáno pro časopis FotoVideo Advanced   

 

 




Kamčatka 2003

03.02.2007 16:39

Ruská Kamčatka je jednou z rybářsky zajímavých oblastí na zeměkouli, kde se setkává krásná, drsná a neporušená příroda s civilizací, která bohužel nebere ohledy na křehkou rovnováhu ekosystémů a nepoučila se z chyb, jaké se staly před lety v obdobných podmínkách Aljašky nebo Britské Kolumbie. Životní podmínky a úroveň obyvatel Kamčatky, jejich právní povědomí, nemožnost kontroly tak rozsáhlého území, vedou k nekontrolovanému odlovu lososů táhnoucích do kamčatských řek k vytření. Výsledkem tohoto devastujícího lovu lososů je klesající počet ryb v řekách, zejména těch, které jsou přístupné autem. Přesto lze ještě teď zavítat do rybářského ráje.

Na přelom září a října tohoto roku jsme si naplánovali výpravu na jednu z kamčatských řek dostupných pouze helikoptérou. Po několika změnách členů výpravy nás nakonec z Prahy odletělo 11, a tak jsme si mohli za celkem přijatelnou cenu najmout helikoptéru. Po přistání v Petropavlovsku Kamčatském jsme využili příznivého počasí a přesunuli se na heliport a po hodině letu přes horské hřbety jsme přistáli na podhorské planině. Z útrob helikoptéry Mi-8 jsme spolu s našimi 6 průvodci vynesli neuvěřitelnou hromadu nákladu – stany, karimatky, rafty, zásoby nádobí a potravin a nezanedbatelnou část tvořily i naše batohy a rybářské vybavení.

Našich 5 průvodců a kuchařka Táňa tvořili sehranou partu a během 2 hodin postavili kuchyňský a jídelní stan i přístřešek, kde jsme sedávali u ohně a stačili ještě uvařit večeři – polévku a obložené chleby. My jsme si mezi tím postavili stany a po večeři zalehli, na většinu z nás toho bylo po dlouhé cestě dost.

Termín ke konci sezóny lovu lososů, který jsme si zvolili proto, že v té době již neobtěžují tolik komáři a muchničky, byl nakonec příznivě ovlivněn počasím, které se v minulém létě chovalo stejně neobvykle jako jinde ve světě. Celé léto nepršelo, hladiny řek klesaly hluboko pod normál a to ovlivňovalo tahy jednotlivých druhů lososů, které se opožďovaly. Asi tři týdny před naším příletem začalo vydatně pršet, ryby se pohnuly proti proudu, a tak když jsme dorazili k řece, byla plná ryb. Stav byl asi 30 cm nad normálem, ale voda byla přesto velmi čistá.

Řeky stékají z úbočí kamčatských pohoří buď na východ do Tichého oceánu a nebo na západ do Ochotského moře. Vyskytují se v nich pacifičtí lososi čavyča, keta, gorbuša, nerka a kizuč. Dále se loví tři druhy sivenů – siven východosibiřský – kundža, siven Dolly Varden – golec a siven arktický. Nejatraktivnější rybou pro muškaře je pstruh duhový – mikiža a jeho tažná forma steelhead – sjomga.

První ráno u řeky jsme strávili hledáním ryb. Přímo pod táborem narážel proud do břehu a vytvářel hluboký tah, ve kterém bylo velké hejno lososů nerka a na přechodu do mělkého tahu se drželi siveni golec. Zdeněk s Jirkou hned začali prochytávat tah stříbrnou rotačkou č. 3, ale lososi nejevili zájem a tak všechny vytažené ryby měly třpytku zaseknutou jinde než v tlamě. Zato siveni útočili na rotačku velmi agresivně.

My jsme se vydali směrem proti proudu, kde řeka vytvářela ostrovy a boční ramena plná lososů nerka za nimiž v závěsu plavali siveni golec, slídící po jikrách. Pro první den jsem zvolil devítistopý muškařský prut třídy 9 s rychle potápivou šňůrou. Na návazec o průměru 0,25 mm jsem uvázal dvě mušky napodobující jikry: na přívěs oranžovou s olověnou hlavičkou a jako koncovou fialovou variantu Meg-a-Egg Sucking Leech. Zabrodil jsem nad hlubší jámu, nahodil napříč proudem a nechal mušky pomalu splavávat pod sebe. Na druhý hod jsem špičku prutu položil na dno a když se šňůra narovnávala, přišel krátký důrazný záběr. Po krátkém zdolávání jsem pouštěl svého prvního kamčatského golce. Pomalu jsem brodil směrem po proudu a nacházel siveny, kteří stáli ve velkých hejnech v proudnici, za kameny, na prazích a v prohlubních. Blížilo se poledne, když přišel záběr ihned po dopadu mušky do klidnější vody za větším kamenem. Byl to rychlý záběr a po něm následoval bleskový úprk ryby po proudu s následným výskokem. Konečně mi zabral i duhák. Ryba šla až na backing a při zdolávání jsem jí musel jít naproti, protože proti proudu se jí moc nechtělo. Zdolával jsem rybu opatrně, těžká muška s olověnou hlavičkou a bez protihrotu, to není nejlepší kombinace pro vyskakujícího duháka. Po deseti minutách jsem měl už duháka u břehu a volal na našeho průvodce, aby mne přišel vyfotografovat s duhákem, kterému do 65 cm moc nescházelo. Naštěstí byl Sergej nablízku, protože hlídal se svým psem, aby nás nepřekvapil medvěd. Pustil jsem duháka zpátky do vody a pomalu se vracel k táboru, kde již čekali s obědem.

Jedním z mých cílů výpravy na Kamčatku bylo i fotografování medvědů, ale moje představy nám průvodci trochu pozměnili. Jednak není konec sezóny pro výskyt medvědů u řek nejlepší dobou – medvědi se už stěhují do hor, aby si vytvořili tukové zásoby před přicházející zimou, krmí se zde šiškami limby. Přesto jsme nacházeli jejich stopy a ohryzané hlavy lososů na každém kroku. Také všechny cestičky vyšlapané okolo řeky byly od medvědů, a tak jsme nakonec museli dát za pravdu našim průvodcům, že setkání s medvědem může být velmi nebezpečné. Proto nám radili, abychom se terénem a obzvláště vysokou trávou pohybovali hlučně, tak abychom medvěda nepřekvapili a když jsme šli dál, raději nás doprovázeli se psem. A tak jsme medvědy viděli jen na dálku, slyšeli je jak nadávají, když jsme je vyplašili nebo cítili jejich silný pach, když se vytráceli potichu. Největší strach z medvědů měl asi Honza, a tak si pořídil důkladné zvonce na plašení huňáčů, které nosil připevněné na zádech.

Po obědě jsem přebrodil na druhou stranu řeky, kde mělčí pláň končila ohybem řeky a vytvářela krásnou hranu s hlubší vodou. Tušení mne nezklamalo a chytil jsem zde svého největšího, krásně vybarveného, mlíčáka sivena, měl krásný hák i hrb a měřil 62 cm. Pomalu jsem šel po proudu a nacházel hejna sivenů, čas rychle ubíhal a byl čas vrátit se do tábora na večeři.

Třetí den ráno jsme sbalili tábor a naložili všechno na rafty. Měli jsme celkem 5 raftů, jeden z nich byl větší než ostatní, unesl více nákladu a 4 osoby i psa. Já jsem jel se Zdeňkem a Martinem a průvodcem Dimitrijem na krásném žlutém raftu Vulkan, ostatní jeli po třech. Vyjížděli jsme první a po chvíli našli pěkné místo s ostrovem v řečišti. Dima nás navedl na toto místo, protože nad a pod ostrovy jsou nadějná místa pro lov duháků.

Zdejší duháci reagují na nástrahu v čisté vodě na poměrně velkou vzdálenost a na rozdíl od sivenů a lososů stojí vždy u nějaké překážky. Poměrně efektivní způsob vyhledávání pstruhů je brodit asi 12 až 15 metrů od břehu a nahazovat mušku směrem ke břehu. Je až s podivem jak velké ryby stojí v mělké vodě u břehu. Vzrušující je lov pstruhů na myš taženou přískoky po hladině, nejúspěšnější je tento lov při soumraku. Musí se ale počkat se zásekem, až se ryba obrátí hlavou dolů, nezapomenu na útok velkého duháka, který zabral Zdeňkovi, když muškařil z volně unášeného raftu. Vzhledem k tomu, že jsme záběr sledovali posazeni na raftu poměrně vysoko nad hladinou, bylo to jak na dlani. Zdeněk se ale lekl a zasekl ještě než měl kontakt s rybou.

Zdejší pstruzi jsou důvěřiví a agresivní, často se nám stalo, že v klidnější vodě za kamenem zaútočil pstruh na mušku, minul ji někdy dvakrát i třikrát a o to agresivněji ji nakonec dobral. Jakmile je na udici, jeho síla, rychlost a agresivita nabízí zdolávání s mnoha výskoky a dlouhými výpady, ke kterým využívá sílu proudu.

Nejkrásnější zážitek s duháky jsem měl na dolním úseku řeky v jedné táhlé tůni, která přecházela do prudké peřeje. Měl jsem devítistopý pětkový prut s plovoucí šňůrou a 2 mušky na lososím háčku č. 6: jeden fialový Meg-a-Egg Sucking Leech a jeden černý. Prochytával jsem ji směrem po proudu, nahazoval do břehu a postupně jsem chytil 2 duháky do 50 cm. Na konci tůně byly do vody spadlé stromy, nahodil jsem pod ně a okamžitě se pověsila ryba na koncovou mušku, povyjela proti proudu asi 2 metry a najednou po ní vystartoval velký stín a zaútočil na mušku na postraním závěsu, která byla asi jeden metr za první rybou. Najednou jsem měl dvě bojovné ryby na vlasci 0,25 mm a stál jsem nad peřejí, do které jsem nemohl ryby pustit. Naštěstí a zcela výjimečně, pstruzi během zdolávání nevyskakovali, a tak jsem je po téměř půl hodině zdolávání mohl vypnout z háčku. Menší měl odhadem 40 cm a větší měřil 64 cm.

Třetí a čtvrtý den jsme chytali na místech, kde nám zastavovali průvodci rafty, lovili siveny a duháky a nedočkavě jsme vyhlíželi lososy kizuč (koho). V postranních mělkých řečištích byli sice lososi nerka, ale už byli ve špatné kondici a nemělo smysl je lovit. Konečně čtvrtý den se začala uprostřed proudu objevovat hejna lososů kizuč táhnoucí do tření. Ten den večer jsme objevili se Zdeňkem v jednom postranním rameni řeky velké hejno lososů nerka. Byli ještě v poměrně dobré kondici, a podařilo se mi jich 5 zdolat. Kolegové už ale chytali na přívlač lososy kizuč poměrně pravidelně, svého prvního lososa na mušku si ten večer chytili i Filip a Honza.

Další den jsem vyměnil šňůru, abych dostal mušky hlouběji do vody – řeka se zvětšovala, proudy byly hlubší a rychlejší a lososi stáli u dna. Zvolil jsem sink tip se super rychle potápivým koncem, kratší a silnější návazec – 0,30 mm a větší mušky bez zatížení na háčku č.4. Odpoledne jsem prochytával typická místa, kde je možno očekávat lososy, hluboké tahy u břehů a za velkými balvany, kde se „skládá“ voda, vodil jsem mušky co nejpomaleji, špičku prutu jsem potápěl až na dno. Bylo to jak z učebnice, když už jsem měl dojem, že váznu, přišel záběr, po záseku rychlým zatažením šňůry začal důrazný pomalý tah podpořený sílou proudu. Ten den jsem zdolal jednu jikernačku a jednoho pěkného mlíčáka lososa kizuč, měřil 76 cm.

Počasí nám přálo, bylo teplo, nepršelo a občas probleskovalo slunce z mraků. Stále jsme měli na dohled zasněžené vrcholy sopek, neuvěřitelná čistota vzduchu způsobila dojem, že sopky jsou na dotek. Pátý den vysvitlo slunce plnou silou, a když stavěli naši průvodci tábor, vysvlékli se do půli těla. V noci se pak nad námi otevřela překrásná podzimní obloha s neskutečným množstvím hvězd. Nic ale nezůstane bez odplaty, ráno bylo minus 7°C, vše pokryto jinovatkou, brodící boty a goretexové prsačky jsme museli rozmrazovat v řece, aby se daly obléci bez poškození.

Jak jsme se blížili k moři, začala se objevovat hejna arktických sivenů, čerstvě vytažených z moře. Jsou stříbřití s šedomodrým hřbetem, štíhlí s válcovým tvarem těla a neskutečně bojovní. Změnil jsem přívěsnou mušku za imitaci jikry Sperm Meg-a-Egg na háčku č.8. Pro siveny je tato muška naprosto neodolatelná. Měl jsem hodně doublet a 2 půlmetroví siveni na prutě jsou zdatnými partnery při zdolávání.

Poslední dva dny jsme se na březích řeky začali setkávat se stopami civilizace, lépe řečeno, se stopami po nelegálních lovcích kaviáru, kterým se zde říká „brakaněri“. Ti se sem dostávají díky stavitelům ropovodu, který protíná krajinu souběžně s pobřežím Ochotského moře. Vedle ropovodu vede silnice, která neslouží bohužel jenom stavbě. V řečišti nacházíme nastražené sítě, vidíme pytláky, jak na malých nafukovacích člunech zatahují řeku sítěmi. Vidíme, jak do vody vyhazují ryby s rozpáranými břichy po odebrání jiker. Objevujeme vyřezané keře nad postraními úplavy, kde v době masivního tahu lososů loví pytláci metodou „jabločko“. Za tímto nevinným názvem se skrývá surové nabodávání ryb na ocelový hák.

Za jedním zákrutem řeky jsme uviděli nízký pontonový most, který zcela přehradil řeku: musíme přenést rafty. Po mostě jede Tatra s českou espézetkou, Češi zde staví ropovod. Na mostě fotografuji domorodého „rybáře“ : má dřevěný čtyřmetrový prut se špičkou silnou skoro 15 mm, duralový naviják – kolečko o průměru 15 cm.Vlasec má tak 0,40, větší splávek s olovem a na konci trojháček. Asi 7 cm nad trojháčkem je červený korálek. Rybář nahazuje z mostu proti proudu a při pohybu splávku okamžitě zasekává, siven útočící na korálek jako na jikru má trojhák zaseknutý ve skřelích. Rychle sedáme do raftu a pryč od tohoto krutého divadla.

Zastavujeme za chvíli v pěkné partii s mnoha ostrůvky v řečišti, kupodivu je zde dostatek duháků, zřejmě jejich způsob lovu a jejich stanoviště nejsou pod takovým tlakem jako u lososů a sivenů. V jednom postranním rameni nacházíme zpožděné hejno lososů keta.

Předposlední den, je už pomalu čas na večeři, ale nikomu se nechce od vody. Martin chytá vždy až do tmy, Zdeněk taky nepospíchá. Zastavujeme pod velkým ostrovem a vidím vyskakovat lososa na konci hlubokého tahu. Říkám Dimovi, že ještě půl hodiny, že si musím chytit posledního lososa. Prochytávám trpělivě hluboký tah a na každý hod mám záběr sivena, ale losos nic. Už to vzdávám a brodím zpět k raftu. Martin se jako vždy loudá a ještě chytá. Asi 60 metrů pod místem, kde losos vyskočil, vybíhá tůň do peřeje, tam zkouším naposled štěstí a na druhý hod zasekávám pěkného mlíčáka kizuč – rybářská dušička má pokoj.

Vracíme se za tmy do tábora, průvodci se domlouvají satelitním telefonem se základnou, kdy pro nás přiletí helikoptéra. Máme na odlet 2 dny, ale protože se blíží ke Kamčatce z Pacifiku cyklón, je rozhodnuto, že poletíme raději již zítra po obědě.

Poslední den ráno si už jen v blízkosti tábora ověřuji, co jsem se během devíti dnů muškaření na Kamčatce naučil. Ověřuji si stanoviště ryb a způsob vedení nástrahy. Vzpomínám na to množství ryb, které jsem na Kamčatce ulovil – pokud jsem se věnoval více lovu a méně fotografoval, podařilo se mi zdolat přes 60 ryb denně. Mušky, které jsme používali, napodobovaly výhradně jenom jikry a nebo potěr. Mušky přírodních a nevýrazných barev byly málo úspěšné. Několikrát jsme zkoušeli chytat sbírající ryby, ale vzhledem k tomu, že sezóna chrostíků už skončila, ryby, které sbíraly drobný hmyz, byly moc malé. Jedinou výjimkou byl lov na myš, ale to je jiná kapitola – ulovená myš je pro velkého duháka vydatná potrava.

V poledne balím prut a za pár hodin už sledujeme vzdalující se řeku kulatým okénkem helikoptéry. Vše jednou končí – i to nejkrásnější muškaření.




Keňa po osmi letech, 2006

31.01.2007 17:43

Keňa po osmi letech aneb dvakrát nevstoupíš do stejného moře

Když jsme se před osmi lety vraceli plni dojmů z rybaření, safari a krásné přírody, netušili jsme, že to bude tak dlouho trvat, než zase budeme zdolávat u Mtwapa Creek nějakou rybu v křesle lodi pro Big Game Fishing.

Do Mombasy jsme přiletěli v první polovině prosince a po ubytovaní v hotelu jsem se hned snažili kontaktovat majitele lodí Waltra Bruna, Švýcara, který už třetí desetiletí provozuje Deep Sea Fishing u městečka Mtwapa, ležícího asi 40 km severně od Mombasy. Po krátké domluvě jsme objednali hned na druhý den loď na první ranní vyjížďku.

Ráno nás Walter vyzvedl v hotelu, po cestě přibral ještě jeden manželský pár z Rakouska a po neuvěřitelně rozbité cestě nás dovezl do svého domu na svahu zátoky Mtwapa Creek. Dole pod domem byly zakotveny tři lodě a pro nás připravil na tento den loď Nana. Walter ještě zkontrolaval chladicí box s nástrahami a přenechal nás dvoučlenné posádce.

Cesta zátokou na volné moře trvala asi čtvrt hodiny během níž lodník připravil pruty a nástrahy. Na Pennellův systém dvou háčků upevnil mrtvou asi 30 cm dlouhou štíhlou rybu a pomocí nesplétané příze ji velice pečlivě „proštepoval“, aby ji zabírající ryba nemohla strhnout. Dříve používali na prošití provázek, ale pak rybka nepřirozeně ztuhla. Konečně jsme se dostali na volné moře z dosahu vodních trav plovoucích v okolí útesů a lodník postupně nastražil 7 prutů s nástrahami pro trolling. Vedle 4 prutů s mrtvou rybou na větší ryby, nastražil i menší nástrahy na lov bonit a barracud. Jednu nastraženou rybu připevnil na Down Riger a spustil do dvanáctimetrové hloubky.

Z oceánu foukal silnější vítr a vlny byly krátké a tak vysoké, že nám občas mizela z dohledu loď Baloo s Rakušany, křižující asi půl kilometru od nás. Kapitán hledal hejna ryb podle shluku racků a v prvních dvou hodinách jsme na malou plastovou chobotničku chytili 2 tuńáčky albacore. Pomalu jsme ochabovali v naší pozornosti, tak jsem se přestěhoval nahoru na na vyvýšenou palubu ke kapitánovi, odkud je přece jenom lepší výhled a výfukové plyny z letitého motoru jsou méně cítit. Zdálo se mi, že jsem viděl ocasní ploutev mečouna asi 100 metrů na pravoboku a než jsem to řekl kapitánovi, už prudce točil kormidlem, aby se vrátil, protože viděl to co já. Zkřížili jsme mečounovi dráhu, ten chvíli sledoval jednu z našich nástrah, ale pak se zase propadl do hloubky. Čas plynul bez záběru a čtyřhodinová vyjížďka pomalu končila. Po návratu do zátoky jsme zjistili, že jsme dopadli lépe než na lodi loď Baloo, ti neměli kontakt s rybou a viděli jen jednoho velkého mečouna, jak sleduje jejich nástrahy.

Při cestě do hotelu se bavíme s Waltrem o letošní rybářské sezóně, která prý kopíruje nestále počasí a časté změny směru větrů a úlovky jsou nejisté. Rakušané hned na první vyjížďce chytili krásného plachetníka a teď už třetí vyjížďku jsou bez záběru.

Domlouvám se s Walterem na další vyjížďku po návratu ze safari, bude zkoušet sehnat někoho, kdo by se podělil se mnou o náklady a platili bychom loď napůl.

Safari pod Kilimandžárem bylo také ovlivněno globální změnou počasí, v té době už bývá období sucha a trávy ve stepi měly být uschlé. Step se ale zelenala, všude plno zvěře, překvapivě hodně slonů, ale málo predátorů. Ti teď prý hodně migrují a teprve když začíná být nedostatek vody a zvěř se stahuje k napajedlům, tak lze je tam snadněji zastihnout, jak čekají na své oběti.

Druhý den po návratu ze safari mi telefonuje Walter, že se mohu připojit k manželskému páru Švýcarů, a tak další den ráno vyrážím opět na ryby, tentokrát sám bez ženy. Se Švýcary jsem si moc nepokecal, byli odněkud z frankofonního kantonu a anglicky ani německy neuměli. Jinak i během této vyjížďky vše probíhá jak má, práce posádky je profesionální, jen ryby se málo zajímajímají o naše nástrahy. Jeden plachetník sice na třetí pokus dobere nástrahu, zásek se zdá sedí, ale asi po minutě a pár výskocích se osvobozuje a my se vracíme k molu bez ryby.

Odpoledne se domlouvám s místními beach boys na pronájmu lodi, před lety jsem byl spokojen, a když jsem vysmlouval dvoutřetinovou cenu oproti Walterovi, tak jsme si plácli a zaplatil jsem zálohu. Jeden z beach boys, Bingo, mi říkal, že nějaký Angličan hledá taky parťáka na loď a ukazuje mi ho, jak sedí v plážovém baru a popíjí pivo. Přisedl jsem, dal si taky pivo a dohodli jsme se, že tedy spolu vyrazíme na ryby. Stevova londýnská výslovnost byla hrozná, ale když chtěl, tak jsem mu rozuměl.

Příští ráno jsme se sešli v půl osmé na pláži a protože byl odliv, tak nás dovezli člunem vydlabaným z jednoho kmenu k rybářské lodi kotvící asi kilometr daleko u útesu, loď byla menší než jsou Walterovy lodě, ale měla dva skoro nové benzínové čtyřicetikoňové motory. Posádku tvořili dva muslimové v typických čepičkách a s obstojnou angličtinou. Pomalu jsme se sunuli mělkou lagunou až k ústí Mtwapa Creek, kde je útes přerušen a během odlivu je to jediné místo, kde lze projet na volné moře. Zde jsme stočili zpět na jih a nastražili pruty. Na posádce bylo vidět, že to umí a nedělají poprvé, my jsme zatím losovali se Stevem, kdo bude zdolávat první rybu. Asi po hodině přichází záběr, lodník povoluje vlasec, a když ryba pořádně uchopí nástrahu, tak zasekává. Asi 200 metrů za lodí vyskakuje dorado – zlak nachový. Steve zdolává rybu a já s lodníkem stahujeme nejbližší pruty, aby se nám do nich ryba nezamotala. Kapitán zastavuje loď a gafuje rybu. Dorado září jasně zlatou barvou, a tak fotografuji, než ta nádhera pohasne v umírajícím těle.

Lodník opět nastražuje pruty a vyrážíme vstříc dalším záběrům. Jenže už žádný záběr nepřichází, kapitán říká, že 4 hodiny jsou málo, že by potřeboval zajet dál na moře. Omlouvá se nám, že jsme chytili jen jednu rybu a nabízí nám další vyjížďku, tentokrát bez zprostřekování od beach boys. Cena by byla už pod polovinou Walterovy ceny, jen bychom museli nasednout na loď v Mtwapa Creek, aby nás neviděli beach boys, protože by mu příště nedomlouvali vyjížďky na plážích u hotelů. Business je tvrdý všude…

Steve odjíždí do Serengeti na safari a já se domlouvám s Waltrem, že zkusím chytání ze dna na přirozenou nástrahu. Opět jsem na molu, tentokrát pro mne připravil 9 metrů dlouhou štíhlou loď ve tvaru benátské gondoly s pětadvacetikoňovým motorem. V lodi sedí David, který se o mne bude starat, jsou tam i chladicí boxy, jeden na nástrahy a druhý na nápoje, protože loď nemá stříšku, a tak se nám asi budou hodit. David odvazuje lano, startuje motor a směřuje na volné moře. Já mezitím připravuji ruční šňůry pro lov ze dna, kmenový vlasec je 1mm silný a návazec vážu z vlasce o tři desetiny tenčího. Olovo 200 g a háček 2/0. David připravuje nástrahy na trolling, protože prý pojedeme asi hodinu na místo vhodné pro lov ze dna. V bortu lodi jsou otvory, do kterých zasunuje trollingové pruty třídy 30lb a nástrahy vypouští asi 50 metrů za loď. Vláčíme jen ryby nastražené na Pennelově systému, bez přídavných dráždidel, prý je to na barracudu účinnější.

Po hodině dorážíme na zvolené místo. David kotví loď pomocí ohromného žulového kvádru uvázaného na čtyřicetimetrovém laně. Z chladicího boxu vyndává asi třičtvrtěmetrovou chobotnici a tělo řeže ji na proužky 1,5 cm široké a 10 cm dlouhé. Dvojitým provlečením nastražuje proužek z chobotnice na háček a už spouštíme nástrahy ke dnu do dvacetimetrové hloubky. Hned po dopadu je cítit škubání, ale až na třetí, čtvrtý pokus se mi daří zaseknout rybu. Moc se nebrání a za chvíli je v lodi asi 30cm rybka. Další nahození, další záběry, ale nic většího. Pak najednou prudký záběr a zdolávám rybu, která se nechce odlepit ode dna. Nakonec silný vlasec vítězí a v lodi je krásně červený kranas. Po chvíli záběry ustávají, a tak měníme stanoviště. Opět spouštím nástrahu ke dnu, ale za chvíli váznu a trhám sestavu. Navazuji znovu, tentokrát vše jen na kmenový návazec. Jenže nemám žádné záběry. Je to jasné – vlasec je moc silný. Mám sebou svůj prut, teleskop 2,4 m, vrhací zátěž 50 g a větší smekací naviják naviják s pětatřicítkou. Nastražuji chobotnici, mám ale menší háček, tak půlím nástrahu, aby byla trochu kratší a hlavně tenčí.

Spouštím nástrahu na dno a hned přichází záběr. Přisekávám a na háčku bojuje ryba, se kterou má prut opravdu co dělat. Po chvíli se mi daří navinout pár metrů vlasce a za další chvíli mi David vylovuje menší palometu. Co nahození, to záběr. Prut je ohnutý a trvá vždy dlouho, než se mi daří dostat rybu ode dna a pak ještě bojuje ve sloupci a bere si metry vlasce přes brzdu navijáku. Konečně zdolávám ryby, které prověřují kvalitu prutu, který je ohnutý téměř do kruhu. Prut drží, ale smekací naviják je na tom špatně. Je to model s černým plastovým tělem velikosti „80“. Slunce rozpaluje plast, ten měkne a roztahuje se, mechanické vůle, které jsou nutné pro správný chod, se změnšují a celý naviják se kroutí. Musím pumtovat a navíjet s co nejmenším napnutím vlasce.

David ukazuje na hodinky, je čas se vrátit, zrovna když jsem přišel na to, co to chce. Alespoň ta poslední hodina keňského rybolovu stála za to. Trolling na zpáteční cestě nám nepřinesl žádný záběr, a tak ten krásný kranas na mém teleskopu byla poslední ryba. Jako bakšiš dávám Davidovi můj prut s navijákem, zbylá olůvka a háčky – již nikdy do tropů bez mého oblíbeného celokovového multiplikátoru!

Loučím se s Davidem a diskutujeme ještě s Walterem během zpáteční cesty, proč před osmi lety jsme chytili za vyjížďku 8 až 10 ryb a letos je to tak špatné. Říkal, že je to zřejmě vliv globálních změn počasí, vždy byla nejlepší sezóna na plachetníky a mečouny v Keni od listopadu do března a tento rok to bylo v červenci.

Po 14 dnech od našeho návratu do Evropy mám v elektronické poště zprávu a fotografie od Waltra: po našem odjezdu se počasí uklidnilo a za týden na to nezůstal žádná jeho zákazník bez pěkného plachetníka a během týden chytili i dva pruhované a tři černé mečouny. Kdo umí, ten umí ( já asi ne…).

No a příště když nebudou brát mečouni a plachetníci? Budu mít sebou kratší 15lb- prut, můj oblíbený multiplikátor s 30lb-pletenkou, vlasec na návazce od třícítky do padesátky. Ryby na korálových útesech nejsou slepé a tlustý vlasec je v hloubkách s dobrou viditelností plaší ( ostatně stejnou zkušenost mám i z Norska při lovu polaků v hloubkách do 30-40 metrů ). Lov ze dna s jemným nářadím je zde pole neorané.

Ceny a tipy, prosinec 2006:
loď na 4 hodiny 180 €, 6 hodin 220 € (max. 4 rybáři), ostaní ceny dle dohody
Bottom Fishing na 4 hodiny 100 € (Cena za 4 hodiny je nevýhodná, platí se 2 hodiny jízdy sem a tam. Započítají do ceny nákup chobotnice na nástrahy. Cena práce domorodce je zanedbatelná, a tak by se dalo domluvit 6 až 8 hodin za témeř stejnou cenu)
ceny u domorodců se musi usmlouvat, loď musí ale mít licenci. Přestoupení zákona v Keni může být pro Evropana životu nebezpečné!




Sri Lanka 2002

20.08.2006 23:23

Ostrov Sri Lanka leží v Indickém oceánu poblíž jižní Indie – Madrásu. Z hlediska sportovního rybolovu je o této destinaci málo informací, renomované cestovní kanceláře specializované na rybáře ji nenabízejí, ačkoliv na ostrově je mnoho řek a jezer a moře okolo ostrova musí být plné ryb. Proto jsem chtěl během své cesty na tento překrásný ostrov zkusit rybářské štěstí na vlastní pěst.

Tropické moře v jeho okolí poskytuje obživu mnoha místním obyvatelům. Rybářská i turistická sezóna se soustřeďuje do období sucha, protože v monzunovém období je oceán rozbouřený a nedovoluje domorodým rybářům vyjet na jejich primitivních katamaranech vydlabaných z jednoho kusu kmene na otevřené moře. Na jižní části ostrova končí monzunové období zpravidla na přelomu října a listopadu a sušší počasí vydrží do března. V tomto období se vydávají na noc desítky katamaranů na lov. Lodě jsou vybaveny vesly, jednoduchou plachtou a dvěma držáky pochodní, které svítí rybářům během temných tropických nocí. Po soumraku je na obzoru vidět šňůru světel z lodí ukotvených na hraně korálových útesů. Tato hrana je v hloubce okolo 20 metrů a je vzdálena asi 3 km od břehu, zde končí rovné písčité dno a láme se do hloubky s členitým dnem a klesá poměrně pozvolna. To je hlavní důvod, proč u břehů Sri Lanky není výrazné koncentrované proudění, které vynáší živiny z velkých hloubek a nedochází tak ke koncentraci planktonu a drobných rybek lákajících predátory. Hejna tuňáčků bonito a kranasů jsou poměrně malá a jejich ulovení na udici je obtížné. Domorodí rybáři se proto soustřeďují na lov korálových ryb ze dna na přirozené nástrahy. Nejlepší nástrahou jsou malé olihně (squid), ale tato nástraha je poměrně těžko dostupná a tím i drahá, a tak většina z nich používá sardinky. Ty loví velice originálním způsobem, který byl na Sri Lanku dovezen maledivskými rybáři. Rybáři mají vybudované jakési posedy z bambusového kmínku, který je zabodnut do písečného dna. Rybáři sedí na bidýlku nad hladinou a poměrně velké vlny vystupující z oceánu jim občas zmáčí nohy, ale jinak mohou nerušeně lovit krátkými bambusovými proutky sardinky. Rybáři mne lákali, abych si tento lov vyzkoušel, ale jejich posed odpovídal jejich drobným tělesným rozměrům a váze okolo 45 kg. Proutek s kterým loví je 1,5 metru dlouhý a na konci vlasce je speciální druh marmišky – kousek struny s olověným nálitkem délky 16 mm a průměru asi 2,5 mm. Lovec sedí nad ohromnými hejny sardinek, jen protahuje marmišku v této rybí polévce a úlovků má poměrně hodně. Někteří na sardinky loví za svítání a za soumraku v příbojových vlnách na vlasec bez prutu. Jako naviják používají novodurovou trubku a s vlascem 0,50 mm a olůvkem o průměru 10 mm dohodí skoro 25 metrů. Nástrahu pak udržují ve vlnách, do kterých najíždějí dravci, většinou uloví jehlice nebo malé baracudy. Vedle lovu na udici loví do velkých sítí, které vyvezou čluny a potom je stahují ze břehu, na každém konci sítě bývá u lana až 10 rybářů. Ulovené ryby jsou drobnější, jen občas je vidět na trhu rybu delší než 1 metr. Z těch větších jsou to tuňáci, wahoo a velké jehlice. Ryby prodávají většinou hned v přístavech a kultura a hygiena prodeje je pro Evropana občas těžko akceptovatelná. Ryby, které neprodají do večera se pak nasolí a suší na slunci v následujících dnech.

Další možnost k lovu ryb poskytují jezera a přehrady. Budování přehrad má dlouhou tradici, některé už byly vybudovány na přelomu 18. a 19. století a sloužily vesměs k propracovanému systému závlah na rýžových polích. Na jihu ostrova jsme rybařili s domorodými rybáři na jezeře Koggala Lake, které má přes 270 hektarů a jehož voda se postupně mění na brakickou, protože je spojeno s oceánem a při přílivu i odlivu je znát výrazné proudění. Toto proudění významně ovlivňuje aktivitu ryb. Loví se většinou jenom na udici, na delší bambusové pruty se loví drobné rybky a na zakládky, na šňůry bez prutu, se loví úhoři a murény. Úhoři dosahují délky až 2 metry a jako nástraha slouží mrtvá rybka.

Mořský sportovní rybolov na ostrově nemá tradici ani zázemí, je to způsobeno tím, že v okolí ostrova nedochází ke koncentraci drobnějších ryb lákajících pak velké predátory jako jsou plachetníci, mečouni, žraloci, wahoo a tuňáci. V nabídce místních hotelů a cestovních kanceláří proto nejsou pronájmy lodí s posádkou na Big Game Fishing, jediné co se nabízí je „Deep Sea Fishing“. Nabídku hotelu jsme nevyužili, ale domluvili jsme se s místními beach boys na pronájmu lodi. Na druhý den jsme odjeli z hotelu s místním taxikářem jeho tříkolkou ( took-took) do přístavu, kde na nás čekala solidní 6 metrů dlouhá laminátová loď se 40 koňovým motorem. Na lodi byli dva domorodci, kteří bohužel uměli jenom sinhálsky a i když se ve škole učí anglicky, pro většinu z nich, kteří angličtinu nepoužívají při práci, je komunikace obtížná. Přesto jsme se domluvili na základních podmínkách a vyrazili na oceán. Motor lodi byl v dobrém stavu a hned naskočil a už jsme uháněli někam za obzor. Nevím podle čeho se orientovali, ale asi ve vzdálenosti 3 kilometrů od břehu zvolnili a když se loď zastavila, začali testovat dno pomocí olovničky. Do spodní prohlubně olovničky namáčkli polentu a na druhý pokus našli zlom, kde končí rovné písčité dno a láme se do hloubky s členitým kamenitým dnem. Zakotvili loď na hloubce asi 15 metrů a vyndali náčiní pro lov ze dna – cívky s vlascem o průměru 0,80 mm se dvěma bočními návazci a s háčky 2/0 a s 80 gramovým olůvkem na konci. Na háčky jsme napíchnuli dvojitým provlečením oliheň (squid) a už jsme spouštěli nástrahy ke dnu. Kapitán zřejmě měl opravdu dobré místní znalosti, protože první ryba zabrala do 5 minut. Po záseku bylo potřeba vytahovat vlasec s bránící se rybou a smyčky vlasce volně ukládat na palubu nebo do lodě. Díky své tloušťce se vlasec nezamotával a udice se dala poměrně pohodlně obsluhovat. Po spuštění nástrahy na dno jsem zkoušel s nástrahou mírně poškubávat, tak jak jsem byl zvyklý při lovu tresek v severních mořích, ale kapitán s pomocníkem byli rozhodně úspěšnější, když nechávali nástrahu v klidu.

Nebylo výjimkou chytit doubletu a celkem jsme chytili 8 druhů ryb – 3 druhy kaniců, kohoutí rybu ( stejný místní název, ale je odlišná a menší než slavná tichomořská kohoutí ryba ) a několik menších korálových ryb, největší ryba měla odhadem přes 5 kilogramů. Občas okolo lodi zalovili v hejnu drobných rybek bonita, a protože jsem měl sebou na lodi prut na střední přívlač, tak jsem zkoušel rychle různé vláčecí nástrahy, ale bez úspěchu – jak rychle dravci připluli, tak stejně rychle zmizeli. Bezvětří, slunce pálilo velmi nepříjemně, na vodě ani vlnka a pomalu nám na lodi bez stříšky začínalo být nepříjemně. Nastražili jsme poslední oliheň a pomalu se po čtyřech hodinách chystali zvednout kotvu. Kapitán s pomocníkem byli spokojeni stejně jako my, nachytali jsme odhadem 30 kg ryb a byli rozhodně mnohem úspěšnější, než posádka se kterou chytali týden před námi. Cestou do přístavu jsme viděli hejna delfínů, zkoušel jsem i trolling, ale bez úspěchu.

Po přistání jsme si vybrali dvě ryby a nechali si je připravit v plážové restauraci, chutnaly ve stínu palem skutečně báječně. Kapitán s pomocníkem byli také spokojeni, hned si koupili pivo – cena 1 láhve odpovídá denní mzdě srí lanské česačky čaje, my jsme jim zaplatili 60 USD a ještě jim zůstalo přes 20 kilogramů dobře prodejných ryb.Za svítání a soumraku jsme chodili na pláž chytat do příboje na přívlač. Měl jsem i muškařský prut, ale vzdálenost na kterou bylo potřeba dopravit nástrahu byla vzhledem ke stálému silnějšímu protivětru nepřekonatelná. S vláčecím prutem jsem odhazoval na vzdálenost asi 70 metrů, ale nástrahy, které jsem měl k dispozici, se při vedení příliš potápěly. Chytali jsme v místech, kde se voda čeřila o zbytky korálových útesů, a tak jsem s těmito nástrahami poměrně často váznul a trhal . Nakonec jsem začal s úspěchem používat metodu domorodců, za pár rupií bakšiše jsem dostal sardinky a vláčel s malým olůvkem rybičku zavěšenou za pysk na velkém jednoháčku. Stačilo co nejdále odhodit a udržovat napnutý vlasec a kontrolovat nástrahu, která byla pohybem vln pomalu unášena ke břehu. Do příboje najížděli predátoři a lovili dezorientované sardinky. Občas se strefili i do mé nástrahy a pokud rybku nestrhnuli, podařilo se ulovit malou jehlici, vidlatku nebo malou baracudu. Místní rybáři používali primitivní náčiní a nedohodili tak daleko, a tak brodili do příboje a vždy když přicházela vlna, tak ji proskakovali, takže jejich způsob rybaření byl slušný sportovní výkon. Přesto když za večer ulovili 1 rybu, tak to byl úspěch.

Angličané v 19.století vybudovali v horské oblasti Nuwara Eliya propracovaný systém pstruhových vod. Tato oblast v nadmořské výšce okolo 1800 m.n.m. má příjemné klima odpovídající klimatu ve Skotsku a na odpočinek sem přijížděli ve zlaté koloniální éře Britové žijící a pracující na ostrově. Vybudováno zde bylo téměř vše, na co byli zvyklí ze staré dobré Anglie – hotely v tudorském stylu, dostihové závodiště a samozřejmě říčky zarybněné pstruhem potočním a později i duhákem. Když jsme projížděli horskou oblastí Nuwara Eliya, bylo hodně deštivé počasí, voda v říčkách měla zvýšený stav a vzhledem k nedostatku času jsme neměli možnost vyzkoušet, zda i po 30 letech, kdy Britové přišli o svou nadvládu, v místních říčkách ještě nějací pstruzi přežívají.




Muškaření v Grónsku 2000

10.08.2006 23:22

V létě roku 1999 jsem měl možnost zúčastnit se jako fotograf a muškař expedice pořádané CK Pepa do středního Grónska. Podrobný popis celé akce uveřejnil časopis Rybářství na přelomu roku 1999/2000. Naším cílem bylo zdokumentovat oblast velkých řek Kangia, Amitsuarssuk a Quorqut u osady Napassoq, menší řeky u města Maniitsoq a jezera a spojovací řeky vlévající se do oblasti Fiske fjord. Mým úkolem bylo pořízení snímků pro potřeby pořádajících organizací, pro účastníky expedice a samozřejmě pro rozšíření mého archivu.

V Grónsku je možno lovit dvě formy sivena alpského (salvelinus alpinus), také je nazýván siven severský, artic char. V jezerech a řekách, které jsou od moře odděleny pro ryby nepřekonatelnými vodopády, žije netažná forma. Do ostatních řek vytahuje siven ke tření, dorůstá větší hmotnosti a je bojovnější. Tah začíná v polovině července a směrem na sever se časově posouvá. Řeky jsou většinou krátké, k prvním vodopádům bývá maximálně 5 kilometrů, ledovcová voda se dá bez problémů pít. Ve svém příspěvku se chci věnovat zkušenostem, které získalo 5 muškařících členů expedice, a které jsme získali od našich dánských průvodců, působících v této oblasti několik roků. Z hlediska vybavení vyhovují dva 9´ pruty pro šňůry 5/6 a 8/9, v naprosté většině intermediate šňůra, dále plovoucí a pro lov na jezerech za slunečna a na prudkých hlubokých řekách i sink tip nebo potápivá IV/V. Pro chytání s jednou muškou stačí vlasec maximálně 0,22 mm, na přívěsy ale 0,28 mm, doubleta ryb přes 50 cm je běžnou záležitostí a se slabším vlascem se neuvěřitelně bojující ryby utrhnou.

V podstatě lze říci, že obě formy sivena se z hlediska chování a příjmu potravy zásadně odlišují. Způsob lovu netažné formy sivena se nijak neodlišuje od běžných pravidel jezerního muškaření. Výhodou je lov v panenských vodách, kde ryby nemají zkušenosti s umělými nástrahami, nevýhodou je neuvěřitelná čistota vody v jezerech. V době intenzivního slunečního svitu je vidět na dno do hloubky 6 až 8 metrů a lov vyžaduje zvládnout techniku dalekých hodů, protože ryby se zdržují poměrně daleko od břehu. Za soumraku a za větru lze chytit ryby poměrně blízko břehu Během našeho chytání na grónských jezerech jsme použili chytání na suchou mušku, nymfové chytání a jako nejúčinnější způsob streamrování. Můj nejkurióznější a technicky nejnáročnější byl lov sivenů z kajaku, kdy jsem lovil na mírně tažné spojce mezi dvěma jezery. Manévroval jsem nad velkými hejny sivenů při klasickém večerním sběru. Ryby byly maximálně 30 cm dlouhé, hladové, ale vzhledem k tomu, že sbíraly muchničky a komáry rojící se v neuvěřitelném množství nad hladinou, byly velmi selektivní na velikost nabízených mušek. Používal jsem s úspěchem tmavošedé CDC chrostíky na háčku 16 a 18, ryby je braly ochotně i když už plavaly pod hladinou. Vlasec jsem vzhledem k velikosti mušek používal 0,12 mm silný.

Klasické nymfové chytání jsme používali na jezerech v oblasti přítoku, kde během dne bylo občas vidět sebrání z hladiny, voda byla zčeřená větrem a proudem a hloubka do 2 metrů. Ryby přetahovaly v ústí a tak jsme používali 3 nezatížené nymfy ve velikosti 10 až 12. Na vzorech zřejmě příliš nezáleželo, většinou jsem vázal své oblíbené: černožlutou Montanu, olivové zaječí ouško a černé zaječí ouško – někdy ve variantě Goldkopf. S plovoucí nebo s intermediate šňůrou, s návazcem o celkové délce 4 metry nahodit co nejdál a snažit se pomalým stahováním zkřížit dráhu přetahujícím rybám.

Pro klasické streamrování jsme používali intermediate a potápivé šňůry a různé streamry a lury ve velikostech 8 až 2 – vše co se běžně používá na jezerech. Nejúčinnější byla kombinace dvou mušek, jedna černá s nějakým světlým kontrastním prvkem, druhá světlejší kombinace oranžové, žluté nebo červené a celkově menším kontrastem.

Na rozdíl od jezer, kde siveni přijímají potravu a podle toho se i chovají, se tažná forma chová a loví jako losos. Všechny ryby, které jsme si ponechali ke konzumaci, měly prázdné žaludky. Z toho důvodu je lov na suchou mušku na řekách sice technicky zajímavý, ale lze chytit jen malé ryby do velikosti 25 cm, které ještě netáhnou ke tření. Vzhledem k tomu, že jedinou pravidelnou náletovou potravou jsou muchničky a komáři, byly mé nejmenší suché mušky na háčku 18 příliš velké. Z celé výpravy jsem chytil jedinou větší rybu na suchou mušku – sivena 53 cm na CDC chrostíka na háčku 12 a návazci 0,16 mm. Bylo to na mírně tažné rozlitině, ryba stála za kamenem v hloubce asi 1,5 m a v té superčisté vodě považovala mého chrostíka za vetřelce a tak jej sebrala elegantním, pomalým obloukem a teprve pak začal napínavý souboj, kdy si vzala třikrát téměř celý backing. Bohužel se toto krásné sebrání už nikdy neopakovalo…

Zkoušeli jsme chytat táhnoucí siveny na nymfy, ale jako nejúčinnější bylo streamrování. Nenalezli jsme žádné zaručené způsoby, jak chytit každý den desítky ryb. Jako nejúčinnější v čisté vodě jsou černé mušky, poměrně řídce vázané, se stříbrným kroužkováním nebo zlatou hlavičkou a lury s černým marabou. Dalším účinným vzorem byl oranžovo-červený streamer se zlatou hlavou a oranžovým marabou. Na rybách bylo vidět, že se ve své agresivitě postupně vybíjejí, mušky okoukají a reagují pak jen vlažně i při změně mušky. Na řekách, které byly mírně zakalené sprašem z ledovce, jsme používali velké mušky na háčku 2 – zlatá hlavička 4mm, tělíčko z flash-chenille a marabou v kontrastní barvě k tělíčku. Využíval jsem i své zásoby lososích mušek a zonkerů. Jediným problémem takto zatížených mušek na háčcích bez protihrotu bylo, že je vyskakující ryby při zdolávání vytřepaly.

I přes to, že ryb je v řekách plno a dalo by se říci, že chytit 100 ryb jednoho druhu za 1 den brzy omrzí, opak je pravdou. Lze to dokumentovat na dvou příkladech: Jeli jsme zkusit novou řeku Kangia, kde měl právě začínat tah ryb. Objevili jsme tam velké ryby nad 60 cm, každý jsme jich chytili několik, bohužel už nezbývalo mnoho času a museli jsme se vrátit do našeho tábora vzdáleného asi hodinu plavby. Těšili jsme se na druhý den, na pěkné fotografie velkých ryb a na zdolávání bojovných ryb v peřejích. Aniž by se změnil stav vody nebo počasí, druhý den jsme vybouchli – ve čtyřech 3 ryby okolo 40 cm. Druhý příklad: Na této řece, která protéká několika prudkými peřejemi, jsem chytal na pomalejším hlubokém úseku asi 20 metrů nad zlomem do prudké peřeje – na učebnicovém místě pro lov lososů. Po záběru jsem zasekl rybu, která vyrazila proti proudu a v prvním náporu vytáhla polovinu backingu. Pak jsem ji stáhl k sobě, ryba vyskočila, aby mi ukázala, že je zatím moje největší a vydala se po proudu do peřeje. Když už mi moc backingu na navijáku nezbývalo, vydal jsem se dolů za ní. Naštěstí v tomto úseku byl břeh nebývale schůdný, a tak jsem těch 300 metrů poměrně dobře zvládnul. Dvakrát jsem sice upadl, podařilo se mi několikrát rybu zakotvit za kamenem a pokusit se ji vylovit, ale povedlo se mi to až asi po šesté, protože ryby se zde vylovují rukou, aby se co nejméně poškodily. Celkem mi zdolávání zabralo asi 40 minut, pod moskytiérou jsem byl slušně zpocený, kolem hlavy hejna muchniček a komárů, no prostě nádhera. Každý kdo se vydá za rybami do Grónska se musí smířit s všude přítomnými muchničkami, drsnou přírodou a počasím, neschůdným terénem, ale siven alpský za to stojí, je to naprosto unikátní rybařina!




Grónsko 2000

05.08.2006 23:22

Na svých letošních rybářských a fotografických toulkách jsem měl možnost navštívit západní pobřeží Grónska v oblasti polárního kruhu. Cestovali jsme ve skupině 8 osob a naším cílem bylo zdokumentovat oblast velkých řek Kangia, Amitsursiak a Quorqut u osady Napassoq, menší řeky u města Maniitsoq a jezera a spojovací řeky vlévající se do oblasti Fiske fjord.

Mým úkolem bylo pořízení snímků pro potřeby pořádající organizace CK Pepa, pro účastníky expedice a samozřejmě pro rozšíření mého archivu. Z toho důvodu jsem vedle Pentaxu 6×7 s objektivy 55, 80 a 300 mm fotografoval paralelně se dvěma Nikony F70 ( na barevný negativ a na inverzi) s objektivy 20, 28-70 a 70-300 mm. Vzhledem k předpokládanému špatnému počasí jsem měl připravenu dostatečnou zásobu filmů o citlivosti 400 ASA. Techniku a filmy jsem měl uloženy ve speciálním nepromokavém batohu, ale v době vytrvalých dešťů jsem pro jistotu ještě jednotlivé objektivy a fotoaparáty přebaloval do silnějších plastových sáčků. Vzhledem k vysoké vzdušné vlhkosti a velkému střídání teplot ve stanu ( od -4 st. v noci do 25 st.C při poledním slunci ) jsem naexponované svitkové filmy skladoval v plastových obalech a zabalené v rezervním oblečení v hloubi ruksaku. Možná, že moje obavy byly přehnané, ale filmy jsem ke zpracování přivezl v dobré kondici.

Naše cesta začala na grónském uzemí přistáním na letišti Kangerlussuag, které bylo vybudováno pro účely americké armády, jako základna pro mezipřistání na leteckém mostu do Murmansku během druhé světové války. Později, během studené války, zde bylo největší kontrolní radarové pracoviště USA. Dnes letiště patří dánské letecké společnosti SAS a je zde i malá posádka dánské armády. Z letiště jsme odjeli mikrobusem do přístavu, kde na nás čekala loď, která obstarává pravidelné spojení jednotlivých středisek západního pobřeží Grónska. Většina městeček má lodní spojení jednou týdně a spojení vrtulníky, které je však k častým a rychlým změnám počasí dost nepravidelné. Po třináctihodinové plavbě jsme přistáli v Maniitsoq, kde nás přivítal Mets – vedoucí místní turistické centrály, která se na expedici podílela. Po krátkém breefingu, seznámení se s dvěma dánskými průvodci a dalšími dvěma dánskými členy expedice jsme nalodili všechen potřebný materiál včetně 6 kajaků na loď Ikaartat a po čtyřhodinové jsme plavbě přistáli v ústí řeky Qinguata do Fiske fjord. K dispozici jsme měli ještě dva menší motorové čluny pro pohyb v oblasti fjordu, který je asi 25 km dlouhý a vlévá se do něj bezpočet bezejmenných řek, které teprve čekají na své rybářské objevení.

Už při vykládání zásob a materiálu se na nás vrhají mraky muchniček a komárů a tak nasazujeme moskytiery, které byly naším pravidelným celodenním oblečením po celou dobu pobytu. Ze začátku nám moskytiery vadí, pak už je nevnímáme, naučíme se přes ně pít a i v nich jíst. Muchničky ovšem vlezou všude, vybíráme je z čaje i polévky, zkoušíme je marně dostat z namazaného chleba. Pak rezignujeme a zjišťujeme, že vlastně mají jen lehce nasládlou chuť. Horší je to při fotografování za bezvětří nebo slabého větru, kdy kolem sebe máte stále hustý mrak hmyzu na závětrné straně a na fotografiích s kratšími objektivy jsou pak neostré skvrny…

První tábor jsme postavili kilometr od místa přistání na planině asi 150 m nad mořem s krásným výhledem na peřeje řeky ústící do fjordu. Vynosit všechen materiál trvalo asi hodinu, postavit 3 obytné a 1 kuchyňský stan další. Nicméně ještě zbývalo nanosit kajaky na nejbližší jezero, vzdušnou čarou necelý kilometr spotřeboval dost sil a 70 minut. Průchodnost v terénu jsou necelé 3 kilometry za hodinu, mechy, lišejníky, rašeliniště, velké nezakotvené kameny, husté porosty zakrslé vrby, to vše zpomaluje pohyb a nutí zvažovat každé došlápnutí a s kajakem do jde ještě pomaleji.

Je polární den, a tak okolo půl jedenácté večer vyrážíme ulovit svého prvního arktického sivena. V Grónsku je možno lovit dvě formy sivena. V jezerech a řekách, které jsou od moře odděleny pro ryby nepřekonatelnými vodopády, žije netažná forma. Do ostatních řek vytahuje siven ke tření, dorůstá větší hmotnosti a je bojovnější. Tah začíná v polovině července a směrem na sever se časově posouvá. Řeky jsou většinou krátké, k prvním vodopádům bývá maximálně 5 kilometrů, ledovcová voda se dá bez problémů pít.

První týden lovíme v oblasti jezer a rozdělujeme se na dvě skupiny, které se střídají v činnosti. Jedna s motorovou lodí vyhledává vhodné řeky a druhá vzhledem k neprůchodnosti terénu prozkoumává soustavu jezer spojených řekou na kajacích.

Naši průvodci Per a Terkel přednášejí na vyšší rybářské škole v Maniitsoq, provádějí výzkum grónského sivena z pověření dánské vlády a vedle toho připravují knihu o této oblasti. Ostatní dva členové dánské výpravy jsou zkušení průvodci z Aljašky a zde se stavují při cestě za prací na Novém Zélandu, kde rybářská sezóna za pár týdnů začíná.

Druhý týden začíná pozorováním velryb při přesunu lodí Ikaartat do oblasti Napassoq. Slunečné počasí nám nahrává, a tak se nám daří nafotografovat a nafilmovat dostatek záběrů keporkaků. O půlnoci stavíme tábor nad řekou Quorqut a ještě vyrážíme ulovit svého prvního tažného sivena. Ryb je v řece tolik, že není problém za den ulovit přes sto ryb.

Na řece Quorqut se poprvé blíže setkáváme s domorodými obyvateli – Inuity. Jednotlivé místní řeky s tažnou formou sivena jsou jimi považovány za majetek rodinného klanu. V každém vhodném ústí řeky do moře je příbytek – něco mezi stanem a chatkou – který slouží v letních a podzimních měsících jako rybářská a lovecká základna pro jednotlivé příbuzné. Do sítí loví siveny, které zpracovávají sušením a uzením a čerstvé prodávají i v nejbližší vesnici. Běžně střílejí tuleně a od srpna soby – karibu a bělokury. Jsou dobrými znalci přírody a po zničení našeho tábora nám nezištně pomohli.

Na některé řeky domorodci bílé rybáře nepouštějí, vláda jim sice vyplácí odstupné a zajišťuje úklid jejich tábořišť, ale vydržené právo je silnější. Na řece Karra, kde je silná komunita Inuitů, jsme se hlavy klanu museli zeptat, zda si můžeme zarybařit. Pustili nás tam dva s průvodcem Perem na jednu hodinu a protože jsme čas nepřetáhli, zdá se že Per tam má pro příště dveře otevřené.

Grónsko a jeho obyvatelé jsou rozporuplní v tom, jak jsou zasahováni civilizací. Na jednu stranu nemají rádi, když se jim říká eskymáci, což znamená pojídači syrového masa, ale při první příležitosti syrové maso jedí. Ochutnali jsme také syrovou velrybu – kůži, vnitřnosti i maso – jde o zvyk. Ptali jsme se našich průvodců, proč mají obarvené párky a salám krvavě červeně, prý by to jinak Inuité nekupovali. Velký problém je nakládání s odpadky, Inuité dnes kupují potraviny standardně balené a městečka jsou obaly zamořena. Za městečkem Maniitsoq jsme našli rokli přecházející do zátoky plnou odpadků a vraků aut. Maniitsoq leží na ostrově, má necelé 3 tisíce obyvatel, odhadem asi 20 km uliček a silniček, lze jej přejít z jednoho konce na druhý za 20 minut, ale jezdí tam taxíky, autobusy a firemní auta. Získali jsme dojem, že jezdí aby spotřebovali benzín, který je zde velmi levný. Kriminalita je velice nízká, ale před lety byla nulová. Inuité ještě před patnácti lety neznali pojem soukromého vlastnictví. Díky stále otevřeným videopůjčovnám se do jejich domácností dostávají nové fenomény. Nicméně naším hlavním cílem bylo poznávání drsné a krásné grónské přírody a to se díky nebývale příznivému počasí tohoto léta podařilo naplnit beze zbytku.





Všechna práva vyhrazena © 2012 Milan Wišo | Podmínky užívání, Powered by WordPress 4.9.10
 Česká verze    English version