Aljaška
Když jsem se začal vážněji zabývat myšlenkou cesty na Aljašku, pochopil jsem při pohledu na mapu, že těch 14 dnů, které budu mít k dispozici, je zoufale krátká doba. Poznat místa, o kterých jsem četl v románech Jacka Londona , poznat nejznámější přírodní krásy Aljašky a přitom stačit ještě chytit svého prvního královského lososa, to se zdálo při sestavování podrobnějšího plánu cesty téměř nemožné.
Cestu jsme naplánovali s manželkou na přelom měsíce června a července, kdy už bývá teplo a jsou nejdelší dny v roce, kdy slunce nezapadá a kdy je ještě množství polárních komárů a muchniček snesitelné. Z hlediska trasy jsme vynechali jihozápadní oblast ostrovů ohraničenou městy Ketchikan, Sitka a Juneau i když návštěva Klondike Gold Rush National Parku by byla stejně zajímavá jako cesta přes Yukon a Dowson City do oblasti centrální Aljašky.
Vzhledem k tomu, že jsme si objednali obytný automobil, byla naše příprava z hlediska vybavení poměrně jednoduchá, běžné turistické oblečení, obvyklé fotografické vybavení na mé cesty ( Pentax 6×7 se čtyřmi objektivy, Nikon se dvěma zoomy a pár desítek filmů), rybářské vybavení – celkem pěkná hromádka věcí, ale váhový limit pro transatlantický let – 60 kg na osobu – se asi nedá překonat.
Trochu jsem si dělali starosti s délkou letu, čistého času 23 hodin se dvěma přestupy, celkem po letištích a v letadle asi 35 hodin. Let přes Atlantik probíhal celkem příjemně, ale když jsme se blížili k New Yorku začali jsme kroužit dokola a museli čekat, až přestane prudká letní bouřka. Pak už jsme měli zpoždění, pozdě jsme odlétali do Salt Lake City, kde jsme už další letadlo nestihli a tak jsem museli přenocovat a čekat 20 hodin, než našli volný spoj přes Portland do Anchorage na Aljaškce. Organizace však byla výborná, po příletu jsme odjeli do půjčovny aut, kde na nás čekal náš objednaný obytný automobil a protože bylo asi 23 hodin, hned jsme zalehli a usnuli, ačkoli jsme spali asi 500 m od přistávají dráhy.
Druhý den ráno nám předali auto, předvedli jak zacházet s topením, klimatizací, sprchou a WC a už jsme vyrazili, abychom nakoupili potraviny do prostorné americké lednice, která zřejmě nemůže opustit Američany ani na dovolené. Na Aljašce je vše podřízeno turistice, informace jsou přístupné a pokud to nestačí, rádi pomohou. Jenomže té jejich angličtině zas není tak moc rozumět, a tak je lepší sehnat si informace předem.
Prvním úkolem bylo chytit lososa, a tak vyrážíme na řeku Gulkana, kde vrcholí tak lososů královských, červených lososů sockeye a stříbřitých lososů coho. Po cestě několikrát zastavujeme, u silnice jsou často cedule se symbolem fotoaparátu, které označují místa s pěkným výhledem. Překvapuje nás šíře říčních koryt, která musí během prudkého jarního tání pojmout obrovské množství vody. Teď už chápeme, proč je největší aljašská řeka Yukon na mapě zakreslena tak tlustou čarou – její řečiště je místy široké přes 15 km.
Silnice je široká, jak se vzdalujeme hlavnímu městu oblasti Anchorage ubývá aut, předepsaná rychlost 50 mil za hodinu je příjemná, protože kolem silnice je stále na co koukat , poprvé řídím auto s automatickou převodovkou a najednou už jsme na mostě přes Gulkanu a vidíme skupinu rybářů, jak stojí ve vodě a někteří z nich mají pruty ohnuté, jak zdolávají lososy. My jedeme ještě dál, hledáme samotu a na 141 míli je prý místo, které se nám bude líbit. Konečně parkujeme asi 50 m od silnice, je asi 10 hodin večer, ale slunce stále nepříjemně pálí. Připravuji si náčiní na ryby a žena se chystá dohnat dluh ve spaní. Od silnice vede stezka lesem, na jejím začátku je stolek s knihou, kde musí každý zapsat předpokládaný návrat, aby bylo možno v případě nutnosti zorganizovat záchrannou akci. Přece jen se pohybujeme v neobydlené oblasti, kde lze snadno zabloudit, setkat se s medvědem a nebo losí laní, která je v období, kdy vyvádí mladé, velmi nebezpečná. Řeka Gulkana je divoká, široká a křišťálově čistá a tak nedočkavě nahazuji. Celkem to ani dlouho netrvalo a chytil jsem pěkného lososa královského. Několik fotografií a putuje zpět do vody. Pomalu se blíží 1 hodina v noci a slunce sice zapadá, ale jen se mírně zešeřilo.
Ráno vstávám asi v 5 hodin, slunce už je hodně vysoko a jdu chytit nějakého lososa k jídlu. Řeka je zřejmě plná lososů, opět to netrvá dlouho a jednoho vytahuji. Ryba váží asi 14 kg a při jejím kuchání mi krvácí srdce, protože vyhazuji odhadem 3 kg prvotřídních oranžových jiker, z kterých se vyrábí ten nejlepší kaviár. Odřezávám po aljašsku velkoryse dva velké filety masa a zbytek odhazuji do vody, zde je pravidlem, že zbytky ryb patří do vody a slouží později jako základ potravy nově vylíhlé generaci lososů.
Startujeme směrem na sever k jezeru Paxson. Jezero je obrovské, jedeme kolem něj asi 25 mil až dorazíme do osady Paxson, kde je pošta, benzínová pumpa a motel, ještě asi 5 dalších domů a to je vše. Přesto je to spádové středisko oblasti asi 1500 km2. Nad osadou je řeka Gulkana úzká jen asi 15 m a vytéká z Summit Lake, které je ještě částečně zamrzlé. Zde pozorujeme obrovská hejna lososů sockeye, která sem každoročně táhnou do tření. Dál na sever jedeme přes Delta Junction okolo řeky Tanana, která je místy 7 km široká, má kalnou vodu od spraše z tajících ledovců. Míjime North Pole odkud pochází Santa Claus. Je to obrovská atrakce, a tak je zde vše podřízeno zábavě a kultu Santa Clause. Dále už projíždíme Fairbanks, dříve centrum zlatokopeckých výprav a dnes vojenské a kulturní centrum a jedeme k místu, kde končí asfaltové silnice u řeky Chatanika a dále už vedou jen prašné cesty přes věčně zmrzlou půdu. Je to zapomenutá řeka, kde je ohromné množství lipanů arktických, po hodině přestávám chytat, protože na každý hod mám rybu. Raději pozoruji bobry, daří se mi k nim přiblížit na 10 m, bohužel ve 2 hodiny v noci je přece jen málo světla na fotografování. Další dny jedeme k řece Chena, kde jsou horké prameny s léčivou vodou, jedeme se podívat do zlatého dolu Eldorádo a pak směrem na západ k Denali State Park s nejvyšší horou USA Mc. Kinley.
Zde zažíváme kuriózní příhodu při táboření u jezera Otto Lake. Chytám v noci krásné pstruhy a naproti, u jinak liduprázdného jezera, stanují nějací lidé. Chytím pěkného pstruha, skáče z vody a najednou slyším česky: „Hele, von chyt´ rybu“. A tak jsem se seznámil s krajany, pstruha jsme si upekli a zapili třemi lahvemi vína. Svět je malý.
Z Denali jsme jeli na Kenaiský poloostrov, kde se odehrává 80% toho co se děje v centrální Aljašce, kde je také nejvíce turistů. Zrovna vrcholí tah lososů coho do Russian River a pod jejím ústím do Kenai River stojí zástupy rybářů, pěkně rameno na rameni. Okolo řeky není možno nikde zaparkovat, všechna parkoviště jsou plná, a tak prcháme zase do divočiny. Je až s podivem proč všichni Američané, kteří přijedou na Aljašku, musí být na Kenaiském polostrově a u řeky Kenai. O pár desítek mil dále nepotkáš živáčka.
Jedeme na jih přes překrásný Moos pass do Sewardu, který je vstupní branou do Kenai Fjords National Park. ale je znám i jako vyústění ropovodu Pipe Line; zde tankoval tanker Exon Valdes, který v 80.letech ztroskotal u břehů Aljašského zálivu a způsobil ekologickou katastrofu.
Druhý den nasedáme na loď a s lodi pozorujeme mořské vydry, lvouny, kosatky a keporkaky, orly, papuchalky a jiné arktické ptáky. Sledujeme impozantní divadlo sestupujícího ledovce. 300 metrů vysoká stěna se s ohlušujícím rachotem postupně odlamuje do moře, moře je pokryté kusy ledu a okolní teplota je okolo nuly.
Čas se nachyluje, vracíme se do Anchorage přes Indian River, kde je zajímavá osada zlatokopů. Pobyt je opravdu krátký, přesto jsme viděli podstatný kus Aljašky, najeli jsme 2 500 mil a díky výkonnému motoru a pohonu na všechna kola jsme se dostali i dost daleko z běžných asfaltových cest. Byli jsme překvapeni neskutečnou čistotou vzduchu s viditelností okolo 100 km, poměrně vysokými denními teplotami, kdy jsme se mohli každý den koupat v nějakém jezeru a nebo řece.
Aljaška je země, kam se člověk musí vrátit, je hodně míst, která jsme neviděli a řek, které jsme neprochytali…
