Na svých letošních rybářských a fotografických toulkách jsem měl možnost navštívit západní pobřeží Grónska v oblasti polárního kruhu. Cestovali jsme ve skupině 8 osob a naším cílem bylo zdokumentovat oblast velkých řek Kangia, Amitsursiak a Quorqut u osady Napassoq, menší řeky u města Maniitsoq a jezera a spojovací řeky vlévající se do oblasti Fiske fjord.
Mým úkolem bylo pořízení snímků pro potřeby pořádající organizace CK Pepa, pro účastníky expedice a samozřejmě pro rozšíření mého archivu. Z toho důvodu jsem vedle Pentaxu 6×7 s objektivy 55, 80 a 300 mm fotografoval paralelně se dvěma Nikony F70 ( na barevný negativ a na inverzi) s objektivy 20, 28-70 a 70-300 mm. Vzhledem k předpokládanému špatnému počasí jsem měl připravenu dostatečnou zásobu filmů o citlivosti 400 ASA. Techniku a filmy jsem měl uloženy ve speciálním nepromokavém batohu, ale v době vytrvalých dešťů jsem pro jistotu ještě jednotlivé objektivy a fotoaparáty přebaloval do silnějších plastových sáčků. Vzhledem k vysoké vzdušné vlhkosti a velkému střídání teplot ve stanu ( od -4 st. v noci do 25 st.C při poledním slunci ) jsem naexponované svitkové filmy skladoval v plastových obalech a zabalené v rezervním oblečení v hloubi ruksaku. Možná, že moje obavy byly přehnané, ale filmy jsem ke zpracování přivezl v dobré kondici.
Naše cesta začala na grónském uzemí přistáním na letišti Kangerlussuag, které bylo vybudováno pro účely americké armády, jako základna pro mezipřistání na leteckém mostu do Murmansku během druhé světové války. Později, během studené války, zde bylo největší kontrolní radarové pracoviště USA. Dnes letiště patří dánské letecké společnosti SAS a je zde i malá posádka dánské armády. Z letiště jsme odjeli mikrobusem do přístavu, kde na nás čekala loď, která obstarává pravidelné spojení jednotlivých středisek západního pobřeží Grónska. Většina městeček má lodní spojení jednou týdně a spojení vrtulníky, které je však k častým a rychlým změnám počasí dost nepravidelné. Po třináctihodinové plavbě jsme přistáli v Maniitsoq, kde nás přivítal Mets – vedoucí místní turistické centrály, která se na expedici podílela. Po krátkém breefingu, seznámení se s dvěma dánskými průvodci a dalšími dvěma dánskými členy expedice jsme nalodili všechen potřebný materiál včetně 6 kajaků na loď Ikaartat a po čtyřhodinové jsme plavbě přistáli v ústí řeky Qinguata do Fiske fjord. K dispozici jsme měli ještě dva menší motorové čluny pro pohyb v oblasti fjordu, který je asi 25 km dlouhý a vlévá se do něj bezpočet bezejmenných řek, které teprve čekají na své rybářské objevení.
Už při vykládání zásob a materiálu se na nás vrhají mraky muchniček a komárů a tak nasazujeme moskytiery, které byly naším pravidelným celodenním oblečením po celou dobu pobytu. Ze začátku nám moskytiery vadí, pak už je nevnímáme, naučíme se přes ně pít a i v nich jíst. Muchničky ovšem vlezou všude, vybíráme je z čaje i polévky, zkoušíme je marně dostat z namazaného chleba. Pak rezignujeme a zjišťujeme, že vlastně mají jen lehce nasládlou chuť. Horší je to při fotografování za bezvětří nebo slabého větru, kdy kolem sebe máte stále hustý mrak hmyzu na závětrné straně a na fotografiích s kratšími objektivy jsou pak neostré skvrny…
První tábor jsme postavili kilometr od místa přistání na planině asi 150 m nad mořem s krásným výhledem na peřeje řeky ústící do fjordu. Vynosit všechen materiál trvalo asi hodinu, postavit 3 obytné a 1 kuchyňský stan další. Nicméně ještě zbývalo nanosit kajaky na nejbližší jezero, vzdušnou čarou necelý kilometr spotřeboval dost sil a 70 minut. Průchodnost v terénu jsou necelé 3 kilometry za hodinu, mechy, lišejníky, rašeliniště, velké nezakotvené kameny, husté porosty zakrslé vrby, to vše zpomaluje pohyb a nutí zvažovat každé došlápnutí a s kajakem do jde ještě pomaleji.
Je polární den, a tak okolo půl jedenácté večer vyrážíme ulovit svého prvního arktického sivena. V Grónsku je možno lovit dvě formy sivena. V jezerech a řekách, které jsou od moře odděleny pro ryby nepřekonatelnými vodopády, žije netažná forma. Do ostatních řek vytahuje siven ke tření, dorůstá větší hmotnosti a je bojovnější. Tah začíná v polovině července a směrem na sever se časově posouvá. Řeky jsou většinou krátké, k prvním vodopádům bývá maximálně 5 kilometrů, ledovcová voda se dá bez problémů pít.
První týden lovíme v oblasti jezer a rozdělujeme se na dvě skupiny, které se střídají v činnosti. Jedna s motorovou lodí vyhledává vhodné řeky a druhá vzhledem k neprůchodnosti terénu prozkoumává soustavu jezer spojených řekou na kajacích.
Naši průvodci Per a Terkel přednášejí na vyšší rybářské škole v Maniitsoq, provádějí výzkum grónského sivena z pověření dánské vlády a vedle toho připravují knihu o této oblasti. Ostatní dva členové dánské výpravy jsou zkušení průvodci z Aljašky a zde se stavují při cestě za prací na Novém Zélandu, kde rybářská sezóna za pár týdnů začíná.
Druhý týden začíná pozorováním velryb při přesunu lodí Ikaartat do oblasti Napassoq. Slunečné počasí nám nahrává, a tak se nám daří nafotografovat a nafilmovat dostatek záběrů keporkaků. O půlnoci stavíme tábor nad řekou Quorqut a ještě vyrážíme ulovit svého prvního tažného sivena. Ryb je v řece tolik, že není problém za den ulovit přes sto ryb.
Na řece Quorqut se poprvé blíže setkáváme s domorodými obyvateli – Inuity. Jednotlivé místní řeky s tažnou formou sivena jsou jimi považovány za majetek rodinného klanu. V každém vhodném ústí řeky do moře je příbytek – něco mezi stanem a chatkou – který slouží v letních a podzimních měsících jako rybářská a lovecká základna pro jednotlivé příbuzné. Do sítí loví siveny, které zpracovávají sušením a uzením a čerstvé prodávají i v nejbližší vesnici. Běžně střílejí tuleně a od srpna soby – karibu a bělokury. Jsou dobrými znalci přírody a po zničení našeho tábora nám nezištně pomohli.
Na některé řeky domorodci bílé rybáře nepouštějí, vláda jim sice vyplácí odstupné a zajišťuje úklid jejich tábořišť, ale vydržené právo je silnější. Na řece Karra, kde je silná komunita Inuitů, jsme se hlavy klanu museli zeptat, zda si můžeme zarybařit. Pustili nás tam dva s průvodcem Perem na jednu hodinu a protože jsme čas nepřetáhli, zdá se že Per tam má pro příště dveře otevřené.
Grónsko a jeho obyvatelé jsou rozporuplní v tom, jak jsou zasahováni civilizací. Na jednu stranu nemají rádi, když se jim říká eskymáci, což znamená pojídači syrového masa, ale při první příležitosti syrové maso jedí. Ochutnali jsme také syrovou velrybu – kůži, vnitřnosti i maso – jde o zvyk. Ptali jsme se našich průvodců, proč mají obarvené párky a salám krvavě červeně, prý by to jinak Inuité nekupovali. Velký problém je nakládání s odpadky, Inuité dnes kupují potraviny standardně balené a městečka jsou obaly zamořena. Za městečkem Maniitsoq jsme našli rokli přecházející do zátoky plnou odpadků a vraků aut. Maniitsoq leží na ostrově, má necelé 3 tisíce obyvatel, odhadem asi 20 km uliček a silniček, lze jej přejít z jednoho konce na druhý za 20 minut, ale jezdí tam taxíky, autobusy a firemní auta. Získali jsme dojem, že jezdí aby spotřebovali benzín, který je zde velmi levný. Kriminalita je velice nízká, ale před lety byla nulová. Inuité ještě před patnácti lety neznali pojem soukromého vlastnictví. Díky stále otevřeným videopůjčovnám se do jejich domácností dostávají nové fenomény. Nicméně naším hlavním cílem bylo poznávání drsné a krásné grónské přírody a to se díky nebývale příznivému počasí tohoto léta podařilo naplnit beze zbytku.
