Ostrov Sri Lanka leží v Indickém oceánu poblíž jižní Indie – Madrásu. Z hlediska sportovního rybolovu je o této destinaci málo informací, renomované cestovní kanceláře specializované na rybáře ji nenabízejí, ačkoliv na ostrově je mnoho řek a jezer a moře okolo ostrova musí být plné ryb. Proto jsem chtěl během své cesty na tento překrásný ostrov zkusit rybářské štěstí na vlastní pěst.
Tropické moře v jeho okolí poskytuje obživu mnoha místním obyvatelům. Rybářská i turistická sezóna se soustřeďuje do období sucha, protože v monzunovém období je oceán rozbouřený a nedovoluje domorodým rybářům vyjet na jejich primitivních katamaranech vydlabaných z jednoho kusu kmene na otevřené moře. Na jižní části ostrova končí monzunové období zpravidla na přelomu října a listopadu a sušší počasí vydrží do března. V tomto období se vydávají na noc desítky katamaranů na lov. Lodě jsou vybaveny vesly, jednoduchou plachtou a dvěma držáky pochodní, které svítí rybářům během temných tropických nocí. Po soumraku je na obzoru vidět šňůru světel z lodí ukotvených na hraně korálových útesů. Tato hrana je v hloubce okolo 20 metrů a je vzdálena asi 3 km od břehu, zde končí rovné písčité dno a láme se do hloubky s členitým dnem a klesá poměrně pozvolna. To je hlavní důvod, proč u břehů Sri Lanky není výrazné koncentrované proudění, které vynáší živiny z velkých hloubek a nedochází tak ke koncentraci planktonu a drobných rybek lákajících predátory. Hejna tuňáčků bonito a kranasů jsou poměrně malá a jejich ulovení na udici je obtížné. Domorodí rybáři se proto soustřeďují na lov korálových ryb ze dna na přirozené nástrahy. Nejlepší nástrahou jsou malé olihně (squid), ale tato nástraha je poměrně těžko dostupná a tím i drahá, a tak většina z nich používá sardinky. Ty loví velice originálním způsobem, který byl na Sri Lanku dovezen maledivskými rybáři. Rybáři mají vybudované jakési posedy z bambusového kmínku, který je zabodnut do písečného dna. Rybáři sedí na bidýlku nad hladinou a poměrně velké vlny vystupující z oceánu jim občas zmáčí nohy, ale jinak mohou nerušeně lovit krátkými bambusovými proutky sardinky. Rybáři mne lákali, abych si tento lov vyzkoušel, ale jejich posed odpovídal jejich drobným tělesným rozměrům a váze okolo 45 kg. Proutek s kterým loví je 1,5 metru dlouhý a na konci vlasce je speciální druh marmišky – kousek struny s olověným nálitkem délky 16 mm a průměru asi 2,5 mm. Lovec sedí nad ohromnými hejny sardinek, jen protahuje marmišku v této rybí polévce a úlovků má poměrně hodně. Někteří na sardinky loví za svítání a za soumraku v příbojových vlnách na vlasec bez prutu. Jako naviják používají novodurovou trubku a s vlascem 0,50 mm a olůvkem o průměru 10 mm dohodí skoro 25 metrů. Nástrahu pak udržují ve vlnách, do kterých najíždějí dravci, většinou uloví jehlice nebo malé baracudy. Vedle lovu na udici loví do velkých sítí, které vyvezou čluny a potom je stahují ze břehu, na každém konci sítě bývá u lana až 10 rybářů. Ulovené ryby jsou drobnější, jen občas je vidět na trhu rybu delší než 1 metr. Z těch větších jsou to tuňáci, wahoo a velké jehlice. Ryby prodávají většinou hned v přístavech a kultura a hygiena prodeje je pro Evropana občas těžko akceptovatelná. Ryby, které neprodají do večera se pak nasolí a suší na slunci v následujících dnech.
Další možnost k lovu ryb poskytují jezera a přehrady. Budování přehrad má dlouhou tradici, některé už byly vybudovány na přelomu 18. a 19. století a sloužily vesměs k propracovanému systému závlah na rýžových polích. Na jihu ostrova jsme rybařili s domorodými rybáři na jezeře Koggala Lake, které má přes 270 hektarů a jehož voda se postupně mění na brakickou, protože je spojeno s oceánem a při přílivu i odlivu je znát výrazné proudění. Toto proudění významně ovlivňuje aktivitu ryb. Loví se většinou jenom na udici, na delší bambusové pruty se loví drobné rybky a na zakládky, na šňůry bez prutu, se loví úhoři a murény. Úhoři dosahují délky až 2 metry a jako nástraha slouží mrtvá rybka.
Mořský sportovní rybolov na ostrově nemá tradici ani zázemí, je to způsobeno tím, že v okolí ostrova nedochází ke koncentraci drobnějších ryb lákajících pak velké predátory jako jsou plachetníci, mečouni, žraloci, wahoo a tuňáci. V nabídce místních hotelů a cestovních kanceláří proto nejsou pronájmy lodí s posádkou na Big Game Fishing, jediné co se nabízí je „Deep Sea Fishing“. Nabídku hotelu jsme nevyužili, ale domluvili jsme se s místními beach boys na pronájmu lodi. Na druhý den jsme odjeli z hotelu s místním taxikářem jeho tříkolkou ( took-took) do přístavu, kde na nás čekala solidní 6 metrů dlouhá laminátová loď se 40 koňovým motorem. Na lodi byli dva domorodci, kteří bohužel uměli jenom sinhálsky a i když se ve škole učí anglicky, pro většinu z nich, kteří angličtinu nepoužívají při práci, je komunikace obtížná. Přesto jsme se domluvili na základních podmínkách a vyrazili na oceán. Motor lodi byl v dobrém stavu a hned naskočil a už jsme uháněli někam za obzor. Nevím podle čeho se orientovali, ale asi ve vzdálenosti 3 kilometrů od břehu zvolnili a když se loď zastavila, začali testovat dno pomocí olovničky. Do spodní prohlubně olovničky namáčkli polentu a na druhý pokus našli zlom, kde končí rovné písčité dno a láme se do hloubky s členitým kamenitým dnem. Zakotvili loď na hloubce asi 15 metrů a vyndali náčiní pro lov ze dna – cívky s vlascem o průměru 0,80 mm se dvěma bočními návazci a s háčky 2/0 a s 80 gramovým olůvkem na konci. Na háčky jsme napíchnuli dvojitým provlečením oliheň (squid) a už jsme spouštěli nástrahy ke dnu. Kapitán zřejmě měl opravdu dobré místní znalosti, protože první ryba zabrala do 5 minut. Po záseku bylo potřeba vytahovat vlasec s bránící se rybou a smyčky vlasce volně ukládat na palubu nebo do lodě. Díky své tloušťce se vlasec nezamotával a udice se dala poměrně pohodlně obsluhovat. Po spuštění nástrahy na dno jsem zkoušel s nástrahou mírně poškubávat, tak jak jsem byl zvyklý při lovu tresek v severních mořích, ale kapitán s pomocníkem byli rozhodně úspěšnější, když nechávali nástrahu v klidu.
Nebylo výjimkou chytit doubletu a celkem jsme chytili 8 druhů ryb – 3 druhy kaniců, kohoutí rybu ( stejný místní název, ale je odlišná a menší než slavná tichomořská kohoutí ryba ) a několik menších korálových ryb, největší ryba měla odhadem přes 5 kilogramů. Občas okolo lodi zalovili v hejnu drobných rybek bonita, a protože jsem měl sebou na lodi prut na střední přívlač, tak jsem zkoušel rychle různé vláčecí nástrahy, ale bez úspěchu – jak rychle dravci připluli, tak stejně rychle zmizeli. Bezvětří, slunce pálilo velmi nepříjemně, na vodě ani vlnka a pomalu nám na lodi bez stříšky začínalo být nepříjemně. Nastražili jsme poslední oliheň a pomalu se po čtyřech hodinách chystali zvednout kotvu. Kapitán s pomocníkem byli spokojeni stejně jako my, nachytali jsme odhadem 30 kg ryb a byli rozhodně mnohem úspěšnější, než posádka se kterou chytali týden před námi. Cestou do přístavu jsme viděli hejna delfínů, zkoušel jsem i trolling, ale bez úspěchu.
Po přistání jsme si vybrali dvě ryby a nechali si je připravit v plážové restauraci, chutnaly ve stínu palem skutečně báječně. Kapitán s pomocníkem byli také spokojeni, hned si koupili pivo – cena 1 láhve odpovídá denní mzdě srí lanské česačky čaje, my jsme jim zaplatili 60 USD a ještě jim zůstalo přes 20 kilogramů dobře prodejných ryb.Za svítání a soumraku jsme chodili na pláž chytat do příboje na přívlač. Měl jsem i muškařský prut, ale vzdálenost na kterou bylo potřeba dopravit nástrahu byla vzhledem ke stálému silnějšímu protivětru nepřekonatelná. S vláčecím prutem jsem odhazoval na vzdálenost asi 70 metrů, ale nástrahy, které jsem měl k dispozici, se při vedení příliš potápěly. Chytali jsme v místech, kde se voda čeřila o zbytky korálových útesů, a tak jsem s těmito nástrahami poměrně často váznul a trhal . Nakonec jsem začal s úspěchem používat metodu domorodců, za pár rupií bakšiše jsem dostal sardinky a vláčel s malým olůvkem rybičku zavěšenou za pysk na velkém jednoháčku. Stačilo co nejdále odhodit a udržovat napnutý vlasec a kontrolovat nástrahu, která byla pohybem vln pomalu unášena ke břehu. Do příboje najížděli predátoři a lovili dezorientované sardinky. Občas se strefili i do mé nástrahy a pokud rybku nestrhnuli, podařilo se ulovit malou jehlici, vidlatku nebo malou baracudu. Místní rybáři používali primitivní náčiní a nedohodili tak daleko, a tak brodili do příboje a vždy když přicházela vlna, tak ji proskakovali, takže jejich způsob rybaření byl slušný sportovní výkon. Přesto když za večer ulovili 1 rybu, tak to byl úspěch.
Angličané v 19.století vybudovali v horské oblasti Nuwara Eliya propracovaný systém pstruhových vod. Tato oblast v nadmořské výšce okolo 1800 m.n.m. má příjemné klima odpovídající klimatu ve Skotsku a na odpočinek sem přijížděli ve zlaté koloniální éře Britové žijící a pracující na ostrově. Vybudováno zde bylo téměř vše, na co byli zvyklí ze staré dobré Anglie – hotely v tudorském stylu, dostihové závodiště a samozřejmě říčky zarybněné pstruhem potočním a později i duhákem. Když jsme projížděli horskou oblastí Nuwara Eliya, bylo hodně deštivé počasí, voda v říčkách měla zvýšený stav a vzhledem k nedostatku času jsme neměli možnost vyzkoušet, zda i po 30 letech, kdy Britové přišli o svou nadvládu, v místních říčkách ještě nějací pstruzi přežívají.
