ÚVOD ÚVOD
 ČLÁNKY ČLÁNKY
 FOTOGRAFIE FOTOGRAFIE
 PUBLIKACE PUBLIKACE
 KONTAKT KONTAKT
 ODKAZY ODKAZY
Kamčatka 2003



Ruská Kamčatka je jednou z rybářsky zajímavých oblastí na zeměkouli, kde se setkává krásná, drsná a neporušená příroda s civilizací, která bohužel nebere ohledy na křehkou rovnováhu ekosystémů a nepoučila se z chyb, jaké se staly před lety v obdobných podmínkách Aljašky nebo Britské Kolumbie. Životní podmínky a úroveň obyvatel Kamčatky, jejich právní povědomí, nemožnost kontroly tak rozsáhlého území, vedou k nekontrolovanému odlovu lososů táhnoucích do kamčatských řek k vytření. Výsledkem tohoto devastujícího lovu lososů je klesající počet ryb v řekách, zejména těch, které jsou přístupné autem. Přesto lze ještě teď zavítat do rybářského ráje.

Na přelom září a října tohoto roku jsme si naplánovali výpravu na jednu z kamčatských řek dostupných pouze helikoptérou. Po několika změnách členů výpravy nás nakonec z Prahy odletělo 11, a tak jsme si mohli za celkem přijatelnou cenu najmout helikoptéru. Po přistání v Petropavlovsku Kamčatském jsme využili příznivého počasí a přesunuli se na heliport a po hodině letu přes horské hřbety jsme přistáli na podhorské planině. Z útrob helikoptéry Mi-8 jsme spolu s našimi 6 průvodci vynesli neuvěřitelnou hromadu nákladu – stany, karimatky, rafty, zásoby nádobí a potravin a nezanedbatelnou část tvořily i naše batohy a rybářské vybavení.

Našich 5 průvodců a kuchařka Táňa tvořili sehranou partu a během 2 hodin postavili kuchyňský a jídelní stan i přístřešek, kde jsme sedávali u ohně a stačili ještě uvařit večeři – polévku a obložené chleby. My jsme si mezi tím postavili stany a po večeři zalehli, na většinu z nás toho bylo po dlouhé cestě dost.

Termín ke konci sezóny lovu lososů, který jsme si zvolili proto, že v té době již neobtěžují tolik komáři a muchničky, byl nakonec příznivě ovlivněn počasím, které se v minulém létě chovalo stejně neobvykle jako jinde ve světě. Celé léto nepršelo, hladiny řek klesaly hluboko pod normál a to ovlivňovalo tahy jednotlivých druhů lososů, které se opožďovaly. Asi tři týdny před naším příletem začalo vydatně pršet, ryby se pohnuly proti proudu, a tak když jsme dorazili k řece, byla plná ryb. Stav byl asi 30 cm nad normálem, ale voda byla přesto velmi čistá.

Řeky stékají z úbočí kamčatských pohoří buď na východ do Tichého oceánu a nebo na západ do Ochotského moře. Vyskytují se v nich pacifičtí lososi čavyča, keta, gorbuša, nerka a kizuč. Dále se loví tři druhy sivenů – siven východosibiřský – kundža, siven Dolly Varden – golec a siven arktický. Nejatraktivnější rybou pro muškaře je pstruh duhový – mikiža a jeho tažná forma steelhead – sjomga.

První ráno u řeky jsme strávili hledáním ryb. Přímo pod táborem narážel proud do břehu a vytvářel hluboký tah, ve kterém bylo velké hejno lososů nerka a na přechodu do mělkého tahu se drželi siveni golec. Zdeněk s Jirkou hned začali prochytávat tah stříbrnou rotačkou č. 3, ale lososi nejevili zájem a tak všechny vytažené ryby měly třpytku zaseknutou jinde než v tlamě. Zato siveni útočili na rotačku velmi agresivně.

My jsme se vydali směrem proti proudu, kde řeka vytvářela ostrovy a boční ramena plná lososů nerka za nimiž v závěsu plavali siveni golec, slídící po jikrách. Pro první den jsem zvolil devítistopý muškařský prut třídy 9 s rychle potápivou šňůrou. Na návazec o průměru 0,25 mm jsem uvázal dvě mušky napodobující jikry: na přívěs oranžovou s olověnou hlavičkou a jako koncovou fialovou variantu Meg-a-Egg Sucking Leech. Zabrodil jsem nad hlubší jámu, nahodil napříč proudem a nechal mušky pomalu splavávat pod sebe. Na druhý hod jsem špičku prutu položil na dno a když se šňůra narovnávala, přišel krátký důrazný záběr. Po krátkém zdolávání jsem pouštěl svého prvního kamčatského golce. Pomalu jsem brodil směrem po proudu a nacházel siveny, kteří stáli ve velkých hejnech v proudnici, za kameny, na prazích a v prohlubních. Blížilo se poledne, když přišel záběr ihned po dopadu mušky do klidnější vody za větším kamenem. Byl to rychlý záběr a po něm následoval bleskový úprk ryby po proudu s následným výskokem. Konečně mi zabral i duhák. Ryba šla až na backing a při zdolávání jsem jí musel jít naproti, protože proti proudu se jí moc nechtělo. Zdolával jsem rybu opatrně, těžká muška s olověnou hlavičkou a bez protihrotu, to není nejlepší kombinace pro vyskakujícího duháka. Po deseti minutách jsem měl už duháka u břehu a volal na našeho průvodce, aby mne přišel vyfotografovat s duhákem, kterému do 65 cm moc nescházelo. Naštěstí byl Sergej nablízku, protože hlídal se svým psem, aby nás nepřekvapil medvěd. Pustil jsem duháka zpátky do vody a pomalu se vracel k táboru, kde již čekali s obědem.

Jedním z mých cílů výpravy na Kamčatku bylo i fotografování medvědů, ale moje představy nám průvodci trochu pozměnili. Jednak není konec sezóny pro výskyt medvědů u řek nejlepší dobou – medvědi se už stěhují do hor, aby si vytvořili tukové zásoby před přicházející zimou, krmí se zde šiškami limby. Přesto jsme nacházeli jejich stopy a ohryzané hlavy lososů na každém kroku. Také všechny cestičky vyšlapané okolo řeky byly od medvědů, a tak jsme nakonec museli dát za pravdu našim průvodcům, že setkání s medvědem může být velmi nebezpečné. Proto nám radili, abychom se terénem a obzvláště vysokou trávou pohybovali hlučně, tak abychom medvěda nepřekvapili a když jsme šli dál, raději nás doprovázeli se psem. A tak jsme medvědy viděli jen na dálku, slyšeli je jak nadávají, když jsme je vyplašili nebo cítili jejich silný pach, když se vytráceli potichu. Největší strach z medvědů měl asi Honza, a tak si pořídil důkladné zvonce na plašení huňáčů, které nosil připevněné na zádech.

Po obědě jsem přebrodil na druhou stranu řeky, kde mělčí pláň končila ohybem řeky a vytvářela krásnou hranu s hlubší vodou. Tušení mne nezklamalo a chytil jsem zde svého největšího, krásně vybarveného, mlíčáka sivena, měl krásný hák i hrb a měřil 62 cm. Pomalu jsem šel po proudu a nacházel hejna sivenů, čas rychle ubíhal a byl čas vrátit se do tábora na večeři.

Třetí den ráno jsme sbalili tábor a naložili všechno na rafty. Měli jsme celkem 5 raftů, jeden z nich byl větší než ostatní, unesl více nákladu a 4 osoby i psa. Já jsem jel se Zdeňkem a Martinem a průvodcem Dimitrijem na krásném žlutém raftu Vulkan, ostatní jeli po třech. Vyjížděli jsme první a po chvíli našli pěkné místo s ostrovem v řečišti. Dima nás navedl na toto místo, protože nad a pod ostrovy jsou nadějná místa pro lov duháků.

Zdejší duháci reagují na nástrahu v čisté vodě na poměrně velkou vzdálenost a na rozdíl od sivenů a lososů stojí vždy u nějaké překážky. Poměrně efektivní způsob vyhledávání pstruhů je brodit asi 12 až 15 metrů od břehu a nahazovat mušku směrem ke břehu. Je až s podivem jak velké ryby stojí v mělké vodě u břehu. Vzrušující je lov pstruhů na myš taženou přískoky po hladině, nejúspěšnější je tento lov při soumraku. Musí se ale počkat se zásekem, až se ryba obrátí hlavou dolů, nezapomenu na útok velkého duháka, který zabral Zdeňkovi, když muškařil z volně unášeného raftu. Vzhledem k tomu, že jsme záběr sledovali posazeni na raftu poměrně vysoko nad hladinou, bylo to jak na dlani. Zdeněk se ale lekl a zasekl ještě než měl kontakt s rybou.

Zdejší pstruzi jsou důvěřiví a agresivní, často se nám stalo, že v klidnější vodě za kamenem zaútočil pstruh na mušku, minul ji někdy dvakrát i třikrát a o to agresivněji ji nakonec dobral. Jakmile je na udici, jeho síla, rychlost a agresivita nabízí zdolávání s mnoha výskoky a dlouhými výpady, ke kterým využívá sílu proudu.

Nejkrásnější zážitek s duháky jsem měl na dolním úseku řeky v jedné táhlé tůni, která přecházela do prudké peřeje. Měl jsem devítistopý pětkový prut s plovoucí šňůrou a 2 mušky na lososím háčku č. 6: jeden fialový Meg-a-Egg Sucking Leech a jeden černý. Prochytával jsem ji směrem po proudu, nahazoval do břehu a postupně jsem chytil 2 duháky do 50 cm. Na konci tůně byly do vody spadlé stromy, nahodil jsem pod ně a okamžitě se pověsila ryba na koncovou mušku, povyjela proti proudu asi 2 metry a najednou po ní vystartoval velký stín a zaútočil na mušku na postraním závěsu, která byla asi jeden metr za první rybou. Najednou jsem měl dvě bojovné ryby na vlasci 0,25 mm a stál jsem nad peřejí, do které jsem nemohl ryby pustit. Naštěstí a zcela výjimečně, pstruzi během zdolávání nevyskakovali, a tak jsem je po téměř půl hodině zdolávání mohl vypnout z háčku. Menší měl odhadem 40 cm a větší měřil 64 cm.

Třetí a čtvrtý den jsme chytali na místech, kde nám zastavovali průvodci rafty, lovili siveny a duháky a nedočkavě jsme vyhlíželi lososy kizuč (koho). V postranních mělkých řečištích byli sice lososi nerka, ale už byli ve špatné kondici a nemělo smysl je lovit. Konečně čtvrtý den se začala uprostřed proudu objevovat hejna lososů kizuč táhnoucí do tření. Ten den večer jsme objevili se Zdeňkem v jednom postranním rameni řeky velké hejno lososů nerka. Byli ještě v poměrně dobré kondici, a podařilo se mi jich 5 zdolat. Kolegové už ale chytali na přívlač lososy kizuč poměrně pravidelně, svého prvního lososa na mušku si ten večer chytili i Filip a Honza.

Další den jsem vyměnil šňůru, abych dostal mušky hlouběji do vody – řeka se zvětšovala, proudy byly hlubší a rychlejší a lososi stáli u dna. Zvolil jsem sink tip se super rychle potápivým koncem, kratší a silnější návazec – 0,30 mm a větší mušky bez zatížení na háčku č.4. Odpoledne jsem prochytával typická místa, kde je možno očekávat lososy, hluboké tahy u břehů a za velkými balvany, kde se „skládá“ voda, vodil jsem mušky co nejpomaleji, špičku prutu jsem potápěl až na dno. Bylo to jak z učebnice, když už jsem měl dojem, že váznu, přišel záběr, po záseku rychlým zatažením šňůry začal důrazný pomalý tah podpořený sílou proudu. Ten den jsem zdolal jednu jikernačku a jednoho pěkného mlíčáka lososa kizuč, měřil 76 cm.

Počasí nám přálo, bylo teplo, nepršelo a občas probleskovalo slunce z mraků. Stále jsme měli na dohled zasněžené vrcholy sopek, neuvěřitelná čistota vzduchu způsobila dojem, že sopky jsou na dotek. Pátý den vysvitlo slunce plnou silou, a když stavěli naši průvodci tábor, vysvlékli se do půli těla. V noci se pak nad námi otevřela překrásná podzimní obloha s neskutečným množstvím hvězd. Nic ale nezůstane bez odplaty, ráno bylo minus 7°C, vše pokryto jinovatkou, brodící boty a goretexové prsačky jsme museli rozmrazovat v řece, aby se daly obléci bez poškození.

Jak jsme se blížili k moři, začala se objevovat hejna arktických sivenů, čerstvě vytažených z moře. Jsou stříbřití s šedomodrým hřbetem, štíhlí s válcovým tvarem těla a neskutečně bojovní. Změnil jsem přívěsnou mušku za imitaci jikry Sperm Meg-a-Egg na háčku č.8. Pro siveny je tato muška naprosto neodolatelná. Měl jsem hodně doublet a 2 půlmetroví siveni na prutě jsou zdatnými partnery při zdolávání.

Poslední dva dny jsme se na březích řeky začali setkávat se stopami civilizace, lépe řečeno, se stopami po nelegálních lovcích kaviáru, kterým se zde říká „brakaněri“. Ti se sem dostávají díky stavitelům ropovodu, který protíná krajinu souběžně s pobřežím Ochotského moře. Vedle ropovodu vede silnice, která neslouží bohužel jenom stavbě. V řečišti nacházíme nastražené sítě, vidíme pytláky, jak na malých nafukovacích člunech zatahují řeku sítěmi. Vidíme, jak do vody vyhazují ryby s rozpáranými břichy po odebrání jiker. Objevujeme vyřezané keře nad postraními úplavy, kde v době masivního tahu lososů loví pytláci metodou „jabločko“. Za tímto nevinným názvem se skrývá surové nabodávání ryb na ocelový hák.

Za jedním zákrutem řeky jsme uviděli nízký pontonový most, který zcela přehradil řeku: musíme přenést rafty. Po mostě jede Tatra s českou espézetkou, Češi zde staví ropovod. Na mostě fotografuji domorodého „rybáře“ : má dřevěný čtyřmetrový prut se špičkou silnou skoro 15 mm, duralový naviják – kolečko o průměru 15 cm.Vlasec má tak 0,40, větší splávek s olovem a na konci trojháček. Asi 7 cm nad trojháčkem je červený korálek. Rybář nahazuje z mostu proti proudu a při pohybu splávku okamžitě zasekává, siven útočící na korálek jako na jikru má trojhák zaseknutý ve skřelích. Rychle sedáme do raftu a pryč od tohoto krutého divadla.

Zastavujeme za chvíli v pěkné partii s mnoha ostrůvky v řečišti, kupodivu je zde dostatek duháků, zřejmě jejich způsob lovu a jejich stanoviště nejsou pod takovým tlakem jako u lososů a sivenů. V jednom postranním rameni nacházíme zpožděné hejno lososů keta.

Předposlední den, je už pomalu čas na večeři, ale nikomu se nechce od vody. Martin chytá vždy až do tmy, Zdeněk taky nepospíchá. Zastavujeme pod velkým ostrovem a vidím vyskakovat lososa na konci hlubokého tahu. Říkám Dimovi, že ještě půl hodiny, že si musím chytit posledního lososa. Prochytávám trpělivě hluboký tah a na každý hod mám záběr sivena, ale losos nic. Už to vzdávám a brodím zpět k raftu. Martin se jako vždy loudá a ještě chytá. Asi 60 metrů pod místem, kde losos vyskočil, vybíhá tůň do peřeje, tam zkouším naposled štěstí a na druhý hod zasekávám pěkného mlíčáka kizuč – rybářská dušička má pokoj.

Vracíme se za tmy do tábora, průvodci se domlouvají satelitním telefonem se základnou, kdy pro nás přiletí helikoptéra. Máme na odlet 2 dny, ale protože se blíží ke Kamčatce z Pacifiku cyklón, je rozhodnuto, že poletíme raději již zítra po obědě.

Poslední den ráno si už jen v blízkosti tábora ověřuji, co jsem se během devíti dnů muškaření na Kamčatce naučil. Ověřuji si stanoviště ryb a způsob vedení nástrahy. Vzpomínám na to množství ryb, které jsem na Kamčatce ulovil – pokud jsem se věnoval více lovu a méně fotografoval, podařilo se mi zdolat přes 60 ryb denně. Mušky, které jsme používali, napodobovaly výhradně jenom jikry a nebo potěr. Mušky přírodních a nevýrazných barev byly málo úspěšné. Několikrát jsme zkoušeli chytat sbírající ryby, ale vzhledem k tomu, že sezóna chrostíků už skončila, ryby, které sbíraly drobný hmyz, byly moc malé. Jedinou výjimkou byl lov na myš, ale to je jiná kapitola – ulovená myš je pro velkého duháka vydatná potrava.

V poledne balím prut a za pár hodin už sledujeme vzdalující se řeku kulatým okénkem helikoptéry. Vše jednou končí – i to nejkrásnější muškaření.





Všechna práva vyhrazena © 2012 Milan Wišo | Podmínky užívání, Powered by WordPress 4.4.9
 Česká verze    English version